Je to právě dva roky.
Vzala jsem do dočasné péče asi 7 měsíční kočičku.
Podle toho, co jsme se dozvěděli, neměla to zatím ve svém krátkém životě lehké, žila někde na vesnici, asi spíš venku než doma, měla blechy a svrab v uších, takže se majitelé moc nestarali a pak si pořídili psa. Toho se kočička tak bála, že se odstěhovala na půdu a odtud se bále slézt dolů.
A tak majitel přivezl kočičku do práce kolegyni.
Tato mladá paní žila v panelákovém bytě se svojí malou dcerou. O kočkách zřejmě nic nevěděla a ani si asi nic nezjistila, protože kočičku vypustila v bytě, aniž by jí připravila nějaké zázemí a tak vyděšená kočička hledala nejbližší úkryt a nacpala se za kuchyňskou linku, později i do šachty, kde vedou stupačky v bytovém jádru. Úkryt odmítala opustit, paní, když se jí snažila dostat ven, tak ji kočička i kousla a tak se paní bála a raději do ní "opatrně šťouchala smetákem". Nakonec se kočička zabydlela pod vanou, kde žila dalších několik dnů a svůj úkryt nepopouštěla. Paní tvrdila, že kočička vůbec nepoužívá záchod a dělá to pod vanou.
V tu chvíli si paní nevěděla rady a tak nám napsala a žádala o radu a pomoc.
Lucka s Naďou k paní do bytu zajeli. Pod vanou našli vyhublé a vyděšené stvořeníčko, které na jednom místě čuralo i leželo. A víte proč kočička nepoužívala záchod? To čemu paní říkala, kočičí záchod byla mistička pod květináč a v ní trocha steliva. Ach jo.
A tak holky rozhodly - kočička musí k tobě, po všem co prožila, nemůže do tak stresujícího prostředí plného koček a my nemáme tolik času, musíš ji socializovat. A bylo.
Přivezly ke mně klec, protože bylo jasné, že kočička potřebuje zpočátku nějaké zázemí a nechceme, aby ze strachu někam zalezla.
Dala jsem jí jméno Máša.
Máša první dny odmítala opustit přepravku, tak se bála a čurala v přepravce pod sebe, skoro nic nejedla. Asi po třech dnech přepravku opustila a začala se pohybovat po kleci a také (sláva) používat záchodek.
Moje čtyři kočky Mášu nijak neřešily, byla v kleci, tak jenom chodily ke kleci nakukovat a špehovat co dělá a ona zase koukala na ně.
Asi po týdnu Máša viditelně pookřála a začala líp baštit a taky se v kleci hrát s myškami. Před mou rukou uhýbala a případně i naznačovala kousnutí. A tak jsem u klece otevřela dvířka a Máša mohla na průzkum.
Oběhla celý byt, očichala se s kočkami, všechno zkoumala, ale celé další dva týdny se do klece vracela spinkat, cítila se tam v bezpečí. Záchod používala naprosto vzorně (také jenom ten v kleci). Ožila, byla veselá a začala prohánět mé kočky a jelikož tři z nich měli 12 roků, nelibě to nesly a docházelo k syčení a vrčení - byla na ně zkrátka moc hrr.
Se mnou se sbližovala opatrně, ruce a pohlazení uhýbala, když jsem si pohlazení vynutila - kousla mě nebo většinou kousnutí naznačila, ale v mojí společnosti byla ráda - když jsem si sedla k televizi, ležela na polštáři u mých nohou. Když jsem odešla a pracovala u stolu a Máša procitla, hned vrkla a přestěhovala se na stůl ke mně a spokojeně pokračovala ve spaní. Když slyšela, že jdu do koupelny, frnk a rychlostí větru tam byla dříve než já a už mě čekala na vaně a chtěla, abych pustila vodu, honila kapky a pramínek vody. Také ráda chodila na balkón na sluníčko a já byla šťastná, když po třech týdnech začala poprvé vrnět, a to když jsem ji poškrabkala mezi ušima - pohlazení po celém těle až k ocásku pořád znamenalo slabé kousnutí - nechej mě, nevím co uděláš, nejsem si jistá ...
Máša dělala pokroky opravdu den za dnem, jen byla moc mladá, divoká a také se hrát s druhou kočkou neuměla - pořád na ty mé někde číhá a přepadávala je zezadu, takže ti mí důchodci o to nestáli a nelíbilo se to ani mé nejmladší kočce - pětileté Líze. Líza trošku trucovala a omezila mé kontakty se mnou - prostě šla do koupelny za mnou a uviděla tam Mášu, tak okamžitě uraženě vzala zpátečku. Líza byla zvyklá skočit mně při čištění zubů na záda a mazlit se se mnou, ale přece to nebude dělat, když Máša sedí ve vaně! Kočky jsou hrozné potvory.
Druhá kočka - dvanáctiletá Žofka ani moc netrucovala, přišla si pro svou denní dávku mazlení a kartáčování, ale asi měla pocit, že přestalo být na posteli a na zemi bezpečno a že se tu nedá v klidu podřimovat, když tu řádí ten mladý tajfun Máša a pro místo na spaní zvolila skříň. Na tom by nic nebylo, kdyby ...
Kdyby uměla z té skříně slézt dolů! Má nadváhu a artrózu kloubů a tak několikrát za den nebo i v noci na mě ječela, ať si jdu pro ni a tak já přistavila (několikrát za den nebo i v noci) schůdky ke skříni, Žofku přehodila přes rameno a postavila na zem. :-)
Kocouři Balú a Olda s Mášenky taky nebyli nadšení, ale odbylo se to nějakým tím zasyčením nebo profacknutím a bylo.
Bezmála po třech měsících jsem usoudila, že jsem splnila svůj úkol, že Máša je socializovaná, nebojí se, běhá po celém bytě, ráda si hraje a z pouhých 1,8 kg, které měla, když ke mně přišla váží 2,65 kg, je vykastrovaná, očkovaná a mohla bych ji zařadit do nabídky.
Ale co se nestalo. Mášenka onemocněla, tak nějak bezpříznakově, jen strašně málo jedla a přestala prohánět kočky, polehávala. Až jsem si jednoho dne všimla, že Mášence se zvětšuje bříško. Byla to FIP.
Byla jsem zoufalá. Tak krásně se Mášenka po tom všem co prožila zlepšila, nebála se, hrála si ... Ještě nějakou dobu jsem Mášence dávala léky a střídal se lepší den, kdy něco snědla s dnem horším, kdy jen ležela ... až zůstala zůstala ležet na svém plyšovém polštáři u mých nohou celý den, ztrácela se mi před očima, jen to velké bříško bylo nápadné. Věděla jsem, že se nedá vyléčit a rozhodla jsem se, že druhý den nechám ukončit její trápení.
Tu noc jsem spala špatně a najednou jsem uslyšela, jak se někdo snaží dostat za mnou na postel. Myslela jsem, že je to můj kocour Olda, je to tlusťoch a že se špatně odrazil ke skoku. Nebyl.
Byla to Mášenka, u které jsem nebyla zvyklá, že chodí za mnou do postele a teď se slabá, s velkým bříškem ze všech vyškrabala za mnou. Lehla si mně k hlavě a začala příst.  Hladila jsem ji a mazlila se s ní a brečela jsem do polštáře. Trvalo to asi 20 minut, pak se najednou zvedla a odešla do obýváku na ten svůj polštář, kde jsem ji také ráno našla. Už ani nevstala a tak jsme ji ten den nechala uspat.
Jsem přesvědčená, že to věděla a přišla se se mnou rozloučit. Nikdy jsem nic takového nezažila. Mášenka odpočívá v lese. Nikdy na Mášu nezapomenu.
Paní, u které žila Máša pod vanou, se nikdy ani nezeptala, jak se jí daří.

Iva Tomančáková, Kočky SOS

Další fotky zde.