Mourečka Šušu k nám přišla v květnu 2007 i se svou maminkou Mickou a bráškou Dodem.  Jejich majitelka se jich chtěla zbavit kvůli své snaše, která prohlásila, že dokud bude mít paní v domě kočky, nebude jí půjčovat vnoučata. Micka měla být uspána, Dodo s Šušu měli jít na chatu, kde by se o ně jejich noví majitelé starali 4 měsíce v roce. Co by s nimi bylo po zbytek roku, jsme se ani nechtěly domýšlet a vzaly jsme je i s Mickou k nám. Dodo s Šušu byli díky 21. umísťovací výstavě PSOZ dne 7.10.2007 umístěni do Prahy.
V únoru 2008 se však Dodo ztratil a domů se již nevrátil. Šušu tak dostala novou kamarádku - z 22. umísťovací výstavy PSOZ jí její majitelé přinesli mourečku Dixi, která se narodila přitoulané kočce v Ratiškovicích a na nový domov u nás čekala od října 2007. Jejich nová majitelka nám napsala:

16.3.2008:
Dobrý večer Lucko,
domů jsme s Dixi dorazili v pořádku. Cestou mňoukala, odkryli jsme jí výhled až doma, Šušu si hned všimla podezřelé přepravky a šla se podívat, co se to děje. Věnovala Dixince vřelé zaprskání přex mřížku přepravky a odebrala se proběhnout ven. Dixi jsme vypustili v klidu naší koupelny, kde se hned pro jistotu schovala za pletený koš na prádlo, pak se přemístila do budky-pelíšku pod škrábadlem. Nechali jsme ji v klidu několik hodin (Jeli jsme navštívit babičku, takže kluci nebyli v pokušení za ní pořád chodit Chvílemi mňoukala, ale ne moc. K večeru už se odvážila do pelíšku na okně, kde se nechá hladit, tulí se k ruce a převaluje se z boku na bok. Šušu se podařilo proniknout do koupelny jednou s námi, už na Dixi neprskala, ale pozorovaly se vzájemně, Šušu si sedla na nejvyšší vyhlídku a Dixi se zase krčila za prádelním košem. Zatím to nevypadá na extra velké sympatie na první pohled, ale taky se do sebe nepustily a neprojevovaly si vyložené nepřátelství (což mě velmi těší a spíš potřebují čas, aby se poznaly a skamarádily.
Trochu mi ale dělá starost, že se Dixinka ani nedotkla jídla (ani granulí ani konzervy) a nešla ani na záchod. Zkoušela jsem jí nalákat z pelíšku - nabídla jsem jí kousíček konzervy i granulí z ruky, ale odtahovala se. Alespoň ale okousala kočičí trávu, kterou jsme si odvezli také z výstavy a květináče s kytkami nechala žít (na rozdíl od Šušu a Doda první den , jen ten největší květináč použila na chvíli jako pelíšek. Myslíte si, že to může být stresem? Máte nějaký tip, co by jí mohlo nalákat k misce? Každopádně necháme kočičí slečny odděleně, uvidíme, jak bude vypadat stav misky a záchoda ráno a pak až se vrátíme odpoledne domů. Zase napíšu, jak to vypadá a co je nového.
Šušu tady teď leží vedle mě na gauči, prvotní překvapení nedává vůbec znát a užívá si gauče.
Doufám, že jste dorazili v pořádku domů a přeji hezký zbytek večera.

2.4.2008:
Dobrý den Lucko,
moc Vás zdravím z jarní Prahy. Konečně se dostávám k tomu, abych Vám poslala nějaké zprávy od našich pruhovaných mazlíčků.
O víkendu bylo krásně, takže jsme trávili nějaký čas na zahrádce a rozhodli jsme se Dixince poprvé ukázat svět za dveřmi. Bylo to hodně jiné než s Doďákem a Šušu a docela legrační. Dixi neprojevovala vůbec ale opravdu vůbec žádný zájem o otevřené dveře. Už dřív chodila vyhlížet Šušu za jejími průhlednými dvířky, ale evidentně jí bavilo se jen dívat, protože do otevřených dveří nechtěla vůbec jít. Po asi hodině se odvážila připlížit po břiše k prahu a vyděšeně se rozhlížela ven. Šušu mezitím běhala dovnitř a ven a užívala si prostor a rozběh. Dixi jsme hladili a mluvili na ní na prahu, aby se uklidnila a nebála se, protože chvílemi mi připadalo, že se třese jako první den, kdy k nám přišla... Kluci se u ní střídali. Pak jsme šli zas dovnitř a zkusili to v neděli, druhý den. To už se Dixi vyplížila na rohožku přede dveřmi :-), pokrok asi půl metru :-) a tam se začala převalovat. Zase jsme jí hladili a povzbuzovali a nakonec se odvážila se trochu projít. Když ale kluci upustili jakousi hračku doma v kuchyni, tak se lekla a utekla dovnitř, šmudlinka. V pondělí jsme zase na chvíli otevřeli dveře a tentokrát Dixi kráčela ze dveří na obhlídku. Nesnažila se dostat na plot a ven, jen si očmuchávala zahrádku a pak se zase vrátila domů. Od té doby pokouší dvířka, která jsou stále v režimu "dovnitř" a Šušu stále pouštíme když si řekne. Myslím, že s volným výběhem Dixi ještě počkáme, je opravdu hodně lekavá, ale věřím, že je to na dobré cestě.
Jinak už se holky pruhatky skamarádily - alespoň usuzujeme z toho, jak se chovají. Prskat už je není slyšet, někdy se honí spolu a někdy si hrají každá zvlášť, každopádně se většinou drží v jedné místnosti s námi, už to není kdo z koho - buď jedna nebo druhá. Z toho mám obzvlášť velkou radost. Dixi je pořád nechovací/nenosící kočička, i když už se nechá třeba zvednout z podlahy na klín, ale stejně vždycky vystrčí drápky. O to víc je ale přítulka k hlazení a když má nejlepší náladu, tak i něžně okusuje ruce, lokty, prsty... Pro kluky je to něco úplně nového, takže z toho byli notně vyjevení, ale vzali to jak to je a myslím, že si to taky užívají. Dixi si oblíbila i všechny Šušenčiny pelíšky, takže se teď ve všech dohromady střídají. Nejraději mají Lukášovu horní palandu, tam se chodí obě dvě "zašívat".
S jídlem už není nejmenší potíž, kočičky dlabou, co dostanou a vždy s chutí.