Jdi na obsah Jdi na menu
 


Johanka a Medlin

13. 1. 2010

ObrazekMourovatá drobná kočička s velikýma očima Johanka se k nám dostala jako kotě v dubnu 2005 nemocná z osady Nesyt. Po vyléčení se z ní stala velice mazlivá a hravá kočička, která však byla neustále napadána všemi kočkami, protože byla menší, slabší a bála se jich. Strach kočky velmi snadno vycítí, a tak si na ni dovolala už i koťata! No a protože v depozitu potkala kočku na každých 2 metrech, už dopředu hučela, jak měla někoho nablízku, že ji zas napadne, což bylo pochopitelně psychicky dost náročné. Majka, u níž Johanka bydlela, ji pořád musela někam přenášet, buď zavřít samotnou do ložnice, nebo pustit na chvilku ven, ale odtamtud zase přiběhla zpět, protože ji hnal kocour Bobeš, nebo i Fifík (puberťák jeden) si na ní s chutí zgustl. Byla už chudinka z toho tak zničená... Přestože tak moc stála o pohlazení, nenechávala se hladit v přítomnosti těch „ostatních násilníků“, co si na ni zde dovolovali. Byla tak hrdá, že raději odkráčela. Až když se podařil moment, kdy se Majkou zůstala sama, byť i na chodbě, vychutnala si ten čas, kdy byla panička pouze „její“, složila se svým charakteristickým sesunem na zem a odměnila ji vrněním své lásky. A tak jsme pro ni toužily najít někoho, kdo může ty okamžiky mít jen pro ni, protože si je už moc zaslouží. Je to moc chytrá a pilná kočička, která musí ulovit každou mušku, co letí okolo a chytit každého broučka, co potká, a dělá to s velikou, strašně směšnou zodpovědností.... Miluje tahání provázku s nějakou mašličkou či hračkou, je tak bystrá a zaujatá pro tuto činnost, jakoby byla malé kotě.
Dvakrát jsme ji vezly na umísťovací výstavu do Prahy a dvakrát jsme ji zase dovezly zpět, protože si ji nikdo nevybral.
Až na umisťovací Výstavě pro kočku 12.11.2006 našla svou vysněnou rodinu - byla umístěna do Prahy do domku se zahrádkou.

ObrazekBílou Medlin jsme přivezly v noci 16.10.2009 z Hýslů, poté co jsme byly povolány k požáru domu s tím, že jsou tam zvířata na utracení. Odvezly jsme odtud čtyři koťata a jezevčíka, byla tam ještě kočka, ale ta utekla. Jezevčík strávil noc na kapačkách na veterině, ale nebylo mu bohužel pomoci, koťata jsme našly promočená a špinavá v psí boudě - Medlin je jedním z nich. 13.1.2010 odjela za Johankou a její rodinou, která se mezitím rozrostla o další dvě kočky, do Prahy. 

Fotografie z nového domova najdete v naší fotogalerii na Kocky-online.cz.

Další fotky ze společného nového domova zde.

 

 

Z nového domova máme tyto zprávy:

 

12.11.2006
Dobrý den, paní Brázdilová, Johanka už je doma, celou cestu koukala z okna, doma vše prošla a teď usíná u topení na svém polštářku. Je úžasná a už oplatila pohlazení nesmělým ducnutím hlavičkou a dokonce i zavrněla. Děkujeme:-).

A jak to celé viděla Johanka? Přečtěte si sami:

Milá paničko,
tak se nám konečně povedlo to, co jsme si tolik přály a zároveň se toho trochu bály. Dneska jsem se s Tebou na umísťovací výstavě rozloučila a odjela s novými páníčky do světa. Ale všechno hezky popořadě.
Zastavilo se tam u mne mnoho tváří, tihle však postávali mnohem déle nežli ostatní. Byla jsem už unavená, a tak jsem si jich moc nevšímala. Už jsem moc nevěřila, že si mne někdo vezme. Tolik jsem to potřebovala, nechtěla jsem už slýchat znovu a znovu jaká jsem chudinka, že se asi zase budu muset z výstavy vracet do společnosti svých dravých spolubydlících.

Pak se to ale najednou nějak rychle semlelo a nežli jsem se nadála, tak jsem byla zavřená v tmavé papírové krabici. Najednou mne žádné ruce nehladily a já jsem celá znejistěla, zda je to právě to, co jsme si přály. Potom jsem cítila jak mne někam nesou.
Závan svěžího vzduchu mi prozradil, že jsme vyšli ven, pak jsme nastoupili do auta, to už taky znám. Byla jsem skrčená na dně krabice a ani nedutala. Chvíli se nic nedělo, ticho po mnoha hodinách shonu přineslo příjemnou úlevu. Pak jsem slyšela hlas, který říkal: "či či, Johanko!"
Nesměle jsem mňoukla, nebyla jsem si ještě jistá, že to patří mně. Pak se krabice se mnou začala znovu otřásat a nad hlavou se mi zablesklo světlo. Uviděla jsem tam tvář svojí nové paničky. Otvor se zvětšoval a tak jsem toho hned využila a vystrčila hlavu. Pak ještě přední nohy a dál už mne nepustila. Mně to ale stačilo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla nového páníčka za volantem, novou paničku která mne něžně držela a okénkem auta plno dalších lidí a některé z nich nesoucí také papírové krabice. To mne uklidnilo. Je to ono, jedu do svého nového domova!
Rozjeli jsme se a okolo se míhalo tolik zajímavého. Zejména domy a bilboardy v oranžovo žlutých barvách jako je moje poduška přitahovaly mou pozornost. Polovinu cesty jsem sledovala vše kolem a občas se přitulila k rukám, které mne neustále hladily a zároveň držely, abych z bedýnky nevylezla úplně. Druhou polovinu cesty už mi to bylo trochu dlouhé, chtělo se mi z krabice ven, ale nepustili mě. Zkoušela jsem to několikrát, ale dávala jsem si pozor, drápky jsem nevystrčila. Pamatovala jsem na dobré vychování.
Pak jsme zastavili a zacouvali do dvora u domečku. Tam mne nechápu proč znova nacpali do krabice a jak jsem v zápětí zjistila, přenesli do domu. Když se víko opět otevřelo a já vykoukla, tak jsem zjistila, že jsem v kuchyni.
Byl tam klid, tak jsem vyskočila z krabice a začala opatrně prozkoumávat okolí. Prošla jsem kuchyní podél linky a stolu, nakoukla do obývacího pokoje a vedlejší koupelny. Byla jsem hodně nervózní, zadeček jsem měla nějaký těžký, že ho nohy málem neunesly. No vypadala jsem asi hrozně jak jsem se tam v podřepu šourala. Pak jsem to prošla ještě několikrát dokola, pokaždé podrobněji do všech koutů a nejvíce se mi zalíbilo v koupelně. Tam jsi přece říkala, že mne mají zpočátku dát a tak jsem to těm novým musela trochu připomenout. Ale nezazlívám jim to, chtěli mi ukázat celé moje nové teritorium, chápu to. Oni byli taky chápaví a hned mi do koupelny k topení přinesli můj oranžovo žlutý polštářek, který jsme si přivezli z mého minulého domova. Hned jsem si na něj sedla a rázem mi bylo lépe. Díky za něj!
Byla jsem pořád středem pozornosti. Hladili mě a něžně ke mně promlouvali. Bylo to příjemné, a tak jsem prvně nesměle zavrněla. Měla jsi vidět tu jejich radost! Pak jsme se začali sbližovat víc a víc. Nechali mě tam odpočívat, ale co chvíli za mnou chodili a ptali se jak se mám a jestli něco nepotřebuju a vždycky mně něžně pohladili. Bylo to od nich milé a tak jsem rychle tála a ztrácela ostych. Za chvíli jsem se už rozvalovala na svém polštářku a nastavovala hladícím rukám i bříško. Dvakrát jsem to přehnala a z polštářku v tom zápalu spadla. Pokaždé jsem se honem vrátila do jeho bezpečí. Potom jsme s novou paničkou prozkoumaly obsah tašky, kterou dostali za to, že si mne vzali. Objevili jsme tam mojí oblíbenou Proplanku a tak jsem dostala mističku a trochu dobroty. Vedle byla i voda a když jsem to spořádala, tak jsem se způsobně umyla a uložila k dalšímu odpočinku. Jenže mi to spaní nějak nešlo. Samota koupelny mi přestávala stačit, lidi pohybující se a mluvící ve vedlejších místnostech mi nedávali klidu. Chtěla jsem k nim. Dost jsem se ale bála, pořád nevím, co tu na mne kde vybafne a co od nich můžu čekat. Řešila jsem to krátkými průzkumnými cestami z bezpečí mojí podušky vždy jen na otočku do vedlejší místnosti. Měli zase ohromnou radost, když jsem se tam objevila a tak jsem jim tam už při třetí výpravě oslintala nějaké rohy a taky se nové paničce otřela o nohy.
Prozkoumala jsem takhle kuchyň a polovinu obývacího pokoje. Představ si to, že zadeček už nebyl tak těžký a zadní nožičky ho normálně unesly. Už jsem nechodila jako připo…..
Za obývákem jsem objevila pracovnu a v ní počítač. Hned mně napadlo, že Ti napíšu.
Zatím se tedy mám moc dobře a myslím, že tu budu spokojená. Až to tu lépe prozkoumám, tak zase napíšu a pošlu i nějaké fotky.
Tvoje Johanka Mourovaná

13.11.2006
Zdravíme všechny v "Kočky SOS",
děkujeme za všechny reakce a jsme rádi, že jste rády. Posíláme fotografie použité v Johančině dopise a přikládáme jednu dnešní. Johanka se dále rozkoukává. Noc měla klidnou, ale asi trochu smutnou, to jsme poznali podle jejího ranního splínu. Do ložnice se ještě nedostala, ale u topení na jejím polštářku to určitě zlé nebylo. Byli jsme dnes v práci a tak Johanka během dne zřejmě dospala všechen ten včerejší rozruch a v podvečer nás vítala ještě ze svého polštářku pobrukováním, protahováním a převalováním.
Teď když nás tu slyší, tak už v koupelně nevydrží a postupně rozšiřuje svoje teritorium. Je zvědavá a s každým dalším okruhem po bytě se osměluje více a více. Už předvedla svojí hravost (viz foto s Dracenou) a taky si u kuchyňské linky vykoukala svýma velikýma očima nějaký ten pamlsek.
Rukou na hlazení tu má celkem šest, kromě nás ještě naší dceru. Nebude tu úplně sama. Chodí k nám ještě sousedovic kočička, která nás před časem adoptovala. Je to stvoření ještě plašší a menší, nežli Johanka a tak pokračování Johančiných útrap rozhodně nehrozí. Včera se viděly a Johanka to v první chvíli řešila podle svého zvyku výhružným zasyčením a útěkem do bezpečí svého polštářku. Ta druhá z toho ale měla zřejmě mnohem větší šok a celý večer s námi nemluvila. Dnes se opět viděly a pokrok je evidentní. Jedna druhou prostě nevidí. Určitě to nebude dlouho trvat a budou kamarádky. Dohlédneme na to.
Teď zrovna Johanka honí v kuchyni po zemi suchý list z kytky, kterou předtím atakovala. Vypadá spokojeně a až to tu všechno prozkoumá, tak zase napíše.

17.11.2006
Johanka se u nás bezproblémově "domestikovala". Je většinou veselá, hravá a hlavně neposedně všetečná. Vztah s druhou kočkou se stále lepší, Johanka syčí už jen tehdy, když se jejich vzdálenost omylem zmenší pod půl metru, a už neutíká. Je to jen otázka času, kdy budou sdílet jednu misku a křeslo. Johanka už není závislá na své podušce, nachází další a další místa, kde si ráda pobude, ale když jsme doma, tak nejraději šmejdí po celém bytě. Potom najde klín někoho sedícího a odpočívá. Miluje provázek a když jí ho zrovna nikdo netahá, tak si vystačí sama.

19.12.2006
Moc zdravím do Hodonína,
už delší dobu jsme se my ani naše Johanka neozvali. Za tu dobu se ovšem událo mnoho nového, hlavně u Johanky.
Vezmu to popořádku. Minulý rok na podzim jsme si z umísťovací výstavy ve Chvalské tvrzi přivezli domů malou 5měsíční kočičku Barušku. Baruška se nejdříve zdála být velmi plachá, až jsme na kraťoučký čas zapochybovali, že budeme mít doma plašánka, který bude zalézat za nábytek a vycházet pouze tehdy, když nikdo z nás nebude nablízku. To jsme se ale spletli. Barunka zhruba po třech dnech usoudila, že jí nejenže nic nehrozí, ale že se s námi dá dělat spousta zajímavých činností. A tak nás ráno vítala úžasným mručením, vrněním a ometáním se, snídala s námi - jakmile jsme usedli ke snídani hup, už byla na klíně. Ovšem jako způsobná kočička si sedla, případně se stočila do klubíčka a jen předla a předla. Vyprovázela nás do práce, radostně nás vítala, když jsme se vraceli domů, v podstatě se intenzivně účastnila všeho, co se doma dělo. Po třech měsících začala chřadnout a diagnóza zněla FIP. Dlouho jsme se nemohli s tímto faktem smířit, bojovali jsme my i Baruška. Bohužel i když bojovala tak statečně, že se jednu chvíli zdálo, že se stane zázrak, stalo se nakonec to, co předesílali lékaři. Jedné květnové noci nás Baruška poprosila o pomoc poslední. Přišel čas se rozloučit, aby kočinka zbytečně netrpěla. Zůstalo po ní velké prázdno. To prázdno začala vyplňovat kočička od sousedů, která se z Baruškou na zahradě několikrát z dálky viděla. Jen naposledy naše Barča "sousedce" něco po kočičím sdělovala. Druhý den, vlastně noc, nás Baruška navždy opustila. Další den ta plachá sousedovic kočka přišla, nechala se poprvé pohladit a pochovat, a to v sousedství žije už mnoho let. Od té doby nás chodí navštěvovat. Vytvořili jsme si teorii, že se muselo něco mezi těmi číčami přihodit, něco téměř mystického. Ta sousedovic kočička nás převedla truchlivým obdobím, jako kdyby ji o to ten poslední den naše Baruška požádala.
Jak se říká, čas všechno zahojí a my se začali poohlížet zase po nějaké té chlupaté kamarádce, která by byla jenom naše. A tak se stalo, že jsme si domů přivezli Johanku Mourovanou. Drobnou kočičku, kterou v depozitu nenechala na pokoji ani koťata. Johanka si u nás zvykla docela rychle. To už jsme psali. Říkali jsme si, že tahle kočička je jiná, trošku svá, hrdá. Jenže se něco přihodilo, Johanka se nám začíná otevírat, a to velmi neuvěřitelným způsobem, zřejmě duch Barušky je v našem bytě napořád a ovlivňuje chování i Johanky. Jinak si totiž nedovedeme vysvětlit nynější Johančino chování. Ráno na nás čeká před ložnicí, mručí, ometá se a vrní a vrní. Ovšem její první výskok na klín při snídani nás úplně odzbrojil. Ne že by chodila loudit, stejně způsobně jako její předchůdkyně si sedne, pozoruje okolí, čeká, až dojíme, případně se na klíně stočí do klubíčka. Ano, stejné je to i dál: ráno nás vyprovází ke dveřím a když se vracíme, radostně nás vítá zpět. Prohlíží nákupy, které doneseme, nejvíc miluje hru na honěnou se světýlkem jako Baruška, večer se všichni díváme společně na televizi, účastní se veškerého dění v naší domácnosti tím zvláštně "baruščiným" způsobem. Je to dost neuvěřitelné a my víc a víc začínáme věřit na něco nadpozemského.
Johanku jsme si zamilovali od začátku. Je to chlupatý poklad, který nám dělá jen a jen radost. Já jsem zjistila, že se mi od Johanky ráno těžko odchází a naopak se na ni moc a moc na večer těším. Když jedu domů, představuji si ji, jak sedí za prosklenými dveřmi předsíně a čeká, až si zuju boty, svléknu kabát, otevřu dveře a bude vítat a vítat.
Tímto dopisem jsem vás v hodonínském kočičím útulku chtěla ujistit, že se snažíme, aby se měla moc dobře, a že nám je s ní také moc dobře.
Za všechny u nás doma přeji celému depozitu krásné Vánoce.

12.7.2007
Doma už kromě Johanky (zlatíčka od vás), máme od února přitoulaného Zrzka (ten bydlí venku díky své nemoci na ostatní číči přenosné, ale má pro sebe pelíšek ve sklepě). Toho jsme museli dát nejprve trochu do kupy, byl hodně zubožený. A aby koček nebylo málo, Johance jsme před měsícem pořídili kamarádku
Haničku z podbrdského útulku. Mimochodem pořád se sbližují víc a víc. Budou z nich dobré kamarádky . Haničku jsme vybírali s ohledem na Johanku, takže jsme vybírali nedominantní, nekonfliktní, mazlivou číču. Víc nebylo tak důležité, myslím barva kožíšku a tak. Řekla bych, že se to s Hančí povedlo, protože ze začátku na ni byla Jožinka protivná, syčela a párkrát po ní i "vyjela", ale Hančí to zvládala a zvládá na výbornou. Ona si z ničeho nic nedělá, a tak Jožinku to pomalu přestává bavit být mrzutá a spíš se zapojuje do her, které Hančí neustále vymýšlí. Je to naše milované mourovaté duo.
A nebojte, Zrzečka nešidíme, i když je venkovní, když je zima jde do předsíně, a na zahradě kde jsme často (případně babi a děda), se od nás nehne ani na krok - hlídá si nás, to je naše další zlatíčko.

16.1.2010
Dobrý den,
konečně jsem se dostala k tomu abych Vám podala zprávy o našem novém přírůstku.
Cesta do Prahy proběhla v naprostém pořádku.  Medlinka ještě malou chvilku pištěla, ale moc hezky reagovala na můj hlas a začala pokukovat po autě. V půlce cesty ještě trošku kňourla, ale když jsem jí vysvětlila že se není čeho bát zase se uklidnila. Alespoň mně se tak zdálo. Myslím, že jsme si vybrali moc šikovnou kočičku, která všemu hnedka porozumí.
Doma jsme Medlinku umístili na noc do koupelny. Přepravku jsme nechali otevřenou a říkali si, že se snad brzy osmělí. Jenže Medlin se osmělila hnedka, vystrčila hlavičku z přepravky a šla se porozhlédnout po celé koupelně. Když si vše prohlédla přišla se přitulit. Mimochodem moc krásně se tulí, například vás chytne oběma tlapičkama a ducá hlavičkou, je prostě hrozně milá.  Ze začátku papala docela málo, ale postupně se to vylepšuje. Granulky Hills (které dostala za odměnu že byla hodná na veterině) ji tolik nechutnali, ani Royalky pro 4-12 měsíců, tak jsem nakonec koupila ty nejmenší do 4 měsíců a ty začíná baštit. Zdálo se mi že ty ostatní ještě nemohla úplně rozkousnout, jako by si s nimi nedokázala poradit a přitom je olizovala,chuť na ně jako by měla. Trochu jí rozmazluju a koupila jsem jí kapsičku Royal Canin pro koťata a ta jí tedy chutná ze všeho nejvíc. To při jídle vrní a funí zároveň.
Ve čtvrtek jsme byli u našeho pana doktora. Testy (FelV a FIV) dopadli u Medlinky na jedničku a hlavně ji moc a moc chválili jak  je šikovná a trpělivá. A to tedy ona byla. Kočička je to naše šestá a má zase úplně jinou povahu. V čekárně se jí nelíbilo v přepravce, tak jsem jí vyndala ven a ona se přitulila a pokukovala po pejskovi, který také čekal, ale nikam se nedrala, jen si spokojeně ležela. To bych si u jiné naší  kočičky nedovolila, protože by se snažila vysmeknout.  V ordinaci si nechala bez problému změřit teplotu, poslechnout srdíčko, vzít trošinku krve, pomazlit se se sestřičkou, která na ní mohla oči nechat. Když jsme u očí, tak ji kapeme pro uklidnění kapičky 4 x denně - už je to téměř v pořádku. Očičko bylo podrážděné smotkem bílých chloupků, který se jí dostal dovnitř.
V pátek prozkoumávala ložnici a zase když doprozkoumala vracela se ke mně na ruku a chtěla pochovat, je úžasná. Zdá se že se ničeho nebojí a je neuvěřitelně důvěřivá. A kdybyste viděly jak moc jí to sluší v peřinách ... co nejdřív pošleme foto. K seznamování s naší smečkou dojde právě za chvilku, jen co dopíšu zprávu. Tak nám držte palce. Raději jsem si sedla k počítači, protože co je u nás Medlin nic nestíhám a chtěla jsem abyste věděly že je malá v pořádku. I když ostatní holky už tuší že je tu zase někdo nový. Medlin občas zapíská z ložnice a koupelny, kde má zatím útočiště a ony jsou z toho celé nesvé. Hlavně Žofinka, to je taková opečovávatelka ostatních a ta teď pořád zkoumá jestli se někomu neubližuje, když tu něco píská.
No s tím pískáním si taky Medlin vysloužila jiné jméno. Respektive bude mít dvě - oficiálně je (i na veterině) vedena jako Medlin, ale v závorce a to i v očkováku už má napsáno Myška, a tak jí teď doma říkáme a podle mně už na Myšku i slyší a přiběhne. Ona je totiž nesmírně šikovná, vnímavá, skvělá, ostatně jako všechny naše kočičky.
Závěrem mojí první zprávy pro vás vám chci poděkovat za to že jste zachránily tenkrát v noci v Hýslech tu naši malou žížalku a slibujeme vám, že ji u nás budeme jenom hýčkat a moc za ni děkujeme. 
Zase se někdy ozveme a teď jdu na to seznamování.

14.4.2014
Johance, kterou jsme si od vás vzali jako první v roce 2006 bylo letos už 9 let a Myšce v lednu čtyři roky. Holky se mají dobře, tedy jestli to mohu posoudit já, třebas by nějaké výhrady mohly mít J, ale snad ne zásadní, snažíme se, aby si všechny žily co nejlépe. Jak už jsem i dříve psala mají doma ještě čtyři další kamarády – Haničku z podbrdského útulku, Bělinku z Hradce Králové, Matýska z Vrbičan (ten je nejmladší – ale i jemu budou v září už 4 roky) a Žofinku – ta si nás našla sama.

Johanku zlobí trochu více kašel. Jestli si pamatujete, už když jsme si jí brali měla problémy, to se na čas upravilo a kašel jí zlobil spíš jen v přechodném období – jaro, podzim, ale poslední rok to je horší, v listopadu byla na bronchoskopii a vzorky se posílaly do Německa na rozbor, sice se našla jakási bakterie, ale spíše se jedná o chronický stav s astmatickými příhodami. Když ona je takový drobek odjakživa, já se jí snažím, samozřejmě krom velice kvalitních granulek a konzerviček různě podstrojovat abych jí ty její problémy vykompenzovala. Jinak je to takový maličký (a mrzutý – to odjakživa) drobek, i když ve smečce nejstarší je ze všech nejmenší.
Myšička (Medlin) je zase tulítko, spolu máme od začátku nějakou vazbu, ona je mazlítko ze všech kočiček největší, je neuvěřitelně něžná, vnímavá, je to taková kočičí laňka J. Ovšem před návštěvami prchá na rozdíl od Johanky, která si pro změnu jakoukoliv pozornost hodně užívá a předvádí se, například na veterině se může přetrhnout  aby na sebe upozornila, to hází i vozembouchy J.
Moc do Hodonína zdravím s celou naší kočičí smečkou a přeji krásné blížící se velikonoční svátky.

15.4.2015
Přeji dobrý den do Hodonína,
na poslední chvíli posílám fotečky našich kočiček.
Možná se podaří některou z fotografií umístit v kalendáři 2016 jako letos naši služebně nejstarší Johanku J. Z té mám velkou radost. Nemohla jsem si pomoci a přidala jsem foto Rezečka, spícího na svém oblíbeném místečku na zahradě (tam je také pochován) a milované Barušky, která může za to, že jsem si kočičky zamilovala. Oba dva pro mě hodně znamenali a bohužel už nejsou mezi námi.
Chystám se už delší dobu poreferovat o naší smečce, ale práce mi zatím nedovolila. Teď už snad bude klidněji, takže co nejdříve napíšu. Navíc mi v hlavě už dlouhou dobu zraje myšlenka rozšíření smečky o kočičího kluka, který by Matýskovi dělal parťáka na honěnou a hlavně na mazlení a vzájemné opečovávání. Ty naše holky na to moc nejsou a jemu to opravdu schází, to je vidět. A tak pořád víc a víc myslím na krásného Stinga. Jestli by právě on nebyl tím pravým. No, myslím na něj už pár měsíců a pořád se bojím, že se dočtu, že už je umístěn, ... jen se nemohu rozhoupat...
Zatím vás všechny moc zdravím, co nejdříve napíši víc,
Věra s rodinou, s bývalými vašimi svěřenkyněmi Johankou a Myškou (Medlin), a dále s Haničkou, Žofinkou, Bělinkou a Matýskem. A nově v prvním patře u rodičů – s Venouškem (přitoulaný kocourek loni v březnu) a na ranní a večerní krmení k nám už od listopadu chodí venkovní plašánek černý Pan Kocour a venkovní neplašánek Shadou, kterému asi Pan Kocour řekl, že se u nás dobře jí a ve sklepě může i spát J. No prostě začínáme být tím správným kočičím domem J, ale podrobnosti nechám na příště.

5.4.2016
Dobrý den do Hodonína,
po nějaké době se zase ozývám, bohužel tentokrát se smutnou zprávou. Johanka je ode dneška hospitalizovaná a to ve velmi vážném stavu.  Johanka dneska velmi špatně dýchala, mysleli jsme, že je to ten její astmatický záchvat, ale bohužel během dne, po aplikaci léků, když se na veterině nelepšila, jí byl udělán rentgen, který ukázal na rozpad průdušnice. Nyní je v kyslíkovém boxu na klinice, kam jsme jí během odpoledne převezli na radu našeho veterináře a čekáme do rána, zda přijde nějaké zlepšení.
Bohužel v průběhu 14 dnů je to třetí naše kočička v takovém vážném stavu. Před dvěma týdny jsme pochovali 16 letého Čertíka ...
Včera jsme pochovali Míňu. Našeho nejmladšího kocourka, který k nám přišel v srpnu. Nádherný bílý kocourek k nám ale doslova napochodoval 17.srpna minulého roku v deset večer, kdy venku lilo jako z konve a on křičel tak silně, že jsme ho přes zavřená okna slyšeli. Růžové tlapky měl úplně čisté. Jakoby se vznášel a nechodil v tom marastu. Manžel povídal, hele andílek k nám přišel. A tenhle andílek nám včera v noci odešel. Příčinou byl rozpad kostní dřeně zřejmě po nějaké infekci, možná nepotvrzená suchá forma FIP. Tak moc jsme o něho bojovali. Diagnostikovali ho v německých laboratořích, náš doktor mu sehnal léky na podporu kostní dřeně v ÚVN, dostával vše možné, bohužel všechno marné. Kocourek se nám během neděle tak zhoršil, že jsme museli v noci vyjet na tu cestu poslední.
Kdo to nezažil, netuší, jak moc to bolí. Když jsme Míňu včera pohřbívali tak jsme si říkali, že doufáme, že tohle hodně dlouho nebudeme muset dělat a ráno se vzbudíme a Johance je zle! Když jsem se během dne dozvěděla jak vážný je její stav, myslela jsem, že mi už pukne srdce.
Prosím držte jí i nám palce i  tlapky. Chtěla jsem v průběhu tohoto týdně poslat nějaké to foto do kalendáře a místo toho píšu takovouto zprávu L.

Přeji vám i všem vašim kočičkám hlavně hodně zdraví.
Věra s Johankou a zbytkem smutné smečky (hledající své kamarády) Haničkou, Žofinkou, Bělinkou, Myšičkou (u vás Medlin) Matýskem a venkovními kočičími kluky Černým a Šedým a Vendou. 

Kočky SOS:
Dobrý večer, paní Věro,
je mi to tak moc líto! Myslím, že vím jak se cítíte a jakou bolest prožíváte. Je to čistá hrůza a beznaděj. Ale chtěla jsem napsat, netrapte Johanku. Pokud to bude zlé, nechte ji v klidu odejít. Za takových podmínek jak píšete není třeba ji a sebe trápit. Užila si u Vás nádherný a dlouhý život, třeba jí i zítra bude líp, ale jestli ne, udělejte jí tu poslední laskavost. Budeme na Vás a Johanku myslet, je mi to všechno tolik líto! I Čertíka a Andílka Míni, asi si tam všichni chtějí hrát.
Držte se, napište, Lucka

6.4.2016
Milá Lucko,
mnohokrát děkuji za Vaši účast. Vaše slova tak nějak najednou dala tomu všemu  smysl, byli jsme rozhodnuti se zachovat podle Johanky. Buď si jí vzít a být jí oporou v posledních chvílích nebo jí nechat jít. Věřte, že se mi díky Vám i o trochu lépe usínalo.

johanka350.jpgBohužel Johanka dneska v noci zemřela.  Jsem nešťastná z toho, že jsem do té poslední chvíle nemohla být s ní a držet ji za tlapičku, v noci se prý začala horšit a přes veškerou medikaci jí už nedokázali pomoci. Už je tedy kočičce dobře, netrápí se. Ale ona se vlastně dlouho netrápila, protože se to vše přihodilo během jednoho dne. Dem předtím byla veselá, házela zádíčka, válela sudy, byla šťastná a spokojená.  Ještě jednou moc a moc děkuji. Nesmírně si Vaší podpory a Vaší rychlé reakce vážím.
Věra

17.5.2023
Myšce (Medlin) bude letos 14 let a je to moc prima kočička, mazlivá a přesto jak je drobná si umí  mezi ostatními kamarády sjednat respekt. Je to takové neustálé tulítko, jakmile vidí volný klín, tak už je její. Ráda a dobře papá, ale na její postavě to naštěstí vidět není J. A ještě se moc ráda nechává vyčesávat.  U nás se na česání stojí fronta, jen co vezmu kartáč do ruky, tak už jsem v obležení a Myška, ta umí skvěle předbíhat ostatní. :-)
V listopadu jí odešla dlouholetá kamarádka Žofinka a Myška se stala naší druhou nejstarší kočičkou. Tou první je patnáctiletá Bělinka z Hradce Králové.
Nějak nám ty naše kočičky rychle stárnou – Matýskovi už je 13 let,  Vendelínek a Šedounek už mají také minimálně přes 12 let. Vlastně i tomu nejmladšímu jsou už 3 roky. V současné době má Myška devět kočičích kamarádů a další dva, kteří jsou u nás na stravu, ale dovnitř domu nerady. Asi mají pocit, že jsou tak víc svobodní.
Věra

4.10.2024
Zdraví Věra a naše desetičlenná kočičí smečka v čele s vaší bývalou klientkou MYŠKOU (U VÁS MEDLIN, BYDLELA U LUCKY),
která převzala štafetu od těch, kteří už s námi nejsou a stala se naší nejstarší (15 let) kočičkou. Na Myšičce je stáří už znát, je ale stále vitální, ráda papá, mazlí se, hajá, asistuje a provádí kontrolu jakosti jídla v kuchyni. Nejraději je totiž právě v kuchyni, kterou si v poslední době vybrala za svoje místo a jako nejstarší má samozřejmě i velká privilegia, ostatně ono to ani jinak nejde. :-) Na té poslední fotografii, mi totiž právě vysvětlovala, že v tom dřezu prostě spávat bude a já se mám podle toho zařídit.
Mějte se všechny moc hezky. Věra

Další fotky zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To nám to uteklo

(Iveta, 5. 10. 2024 18:13)

Moooc zdravíme Medlinku z Bílovic, je to šikulka. My už jsme jejího brášku Kubíčka museli nechat odejít do kočičího nebe. Zrovna nedávno jsem si na Medlinku vzpomněla, jak se má, když tenkrát před čtrnácti lety byla nachystaná omylem k nám. Medlinka, Pretynka a Kubíček, takové kočiči lásky :-)

Re: To nám to uteklo

(Věra, 7. 10. 2024 0:13)

Dobrý den, paní Ivetko, ten čas opravdu hrozně letí. 13.ledna to bude 15 let, co jsme si Myšku (Medlinku) dovezli. Netušila jsem, že z "Hýslátek" zůstala už jen Myška. Před pár dny jsme si s manželem taky říkali, jak se asi její bráška má, tak to je mi líto. Když jsem si četla Vaše zprávy a viděla Pretynku a Kubíčka, přišlo mi, že mají stejný pohled, no aby ne, když jsou sourozenci :-).Nádherně nám ti naši kočičáci propojili naše početné smečky. Jen ti naši ještě nemají tak krásné stránky...přeji Vám i všem Vašim kočičkám pevné zdraví a jen samé příjemné dny.

Moc vám všem děkuji

(Věra, 8. 4. 2016 18:17)

Milá paní Iveto, Danielo a Mirko, moc vám za vaše slova děkuji. Opravdu moc! Děkuji za slova útěchy, ve kterých cítím veliké sdílení naší bolesti. Z vašich vzkazů je patrné, že víte jak moc to bolí. Kdosi mi řekl, ale vždyť jich máš ještě dost... jenže to ten zármutek nezmenší. Vůbec nevěděl o čem mluvil. Každá kočička má svoji osobnost, každá se projevuje jiným způsobem, každá svoji náklonost dává najevo jinak. Každá náš život obohacuje tím svým originálním a nezaměnitelným způsobem, tak jako například Johanka. A všechny mají něco společné - dávají nám tuze moc lásky. Vidím, že jste mi napsaly právě vy, které pečujete o více kočiček, vy víte jak to cítím. A své bolesti jste si už taky prožily. Ale také hodně lásky, kterou vám kočičky dali a dávají.
Ještě jednou moc děkuji a vašich vzkazů si velice vážím.
Přeji vám i vašim kočičkám hodně zdraví.
Věra a jedna neuvěřitelně smutná kočičí smečka.

Hodně sil!

(Mirka L., 8. 4. 2016 9:51)

Milá paní Věro,
nevím zda svůj vzkaz napíšu bez chyb, protože přes slzy nevidím na klávesnici.
Jak píše paní Daniela my kočkomilové a "kočičí lidé" cítíme všichni stejně takže věřte, že Vaši bolest prožíváme teď s Vámi.Držím palce, ať to strašné bolestné období překonáte co nejdříve. Miláčkové zůstanou s Vámi ve spojení navždy, je tomu i tak u mne.Stále vidím naši Micinku,která nás opustila velmi brzy, povídám si s ní nadále, posvítím za ni svíčičku a usmívám se skrz slzypři vzpomínce,jak moc obohatila náš život a snažíme se její místo zaplnit dalším potřebným tvorečkem, protože víme, že ona by si to tak přála. Dokonce myslím, že jednu opuštěnou kočičku nám poslala právě Micinka, protože nová kočička se objevila přesně v místech, kde naše dřívější Micinka zemřela.
Přejeme sílu a krásné vzpomínky nechť Vám zůstanou navždy!!
Mirka a kočičky Páťa,Zuzinka(místo Micinky), Čiki a Šedík.

Pláč a smutek,

(Daniela se svými osmi kočkoláskami, 7. 4. 2016 20:06)

to je reakce na Vaše psaní o tolikeré bolesti,kterou paní Věro, a Vaši blízcí prožíváte nad ztrátami milovaných tvorečků.Vím jak to bolí a děsím se toho.Neznala jsem Vaše drahoušky,ale my kočkomilové cítíme všichni stejně-všechny kočeny jsou "naše",těšíme se z jejich krásy,rošťáren,žasneme nad jejich dokonalostí a trápíme se a pláčem,pokud odcházejí.......Pláču i nyní,a jen stěží rozpoznám přes slzy písmena na klávesnici,je mi to moc líto.....
Přeji Vám,aby tento v pořadí třetí odchod milované kočičky byl na mnoho let tím posledním!!!
Soucítím s Vaší bolestí a smutkem.
Daniela a její kočkoparta

Hodně sil!

(Iveta, 7. 4. 2016 12:25)

Milá paní Věro, je nám to moc líto. Nedokážu ani potlačit slzy, které se mi rvou do očí. Víme jak je to strašně smutné, když odejde kamarád, ale tři najednou - to si ani neumíme představit. Ale oni budou pořád s Vámi, ve vašich vzpomínkách a až se ty nejhorší rány zahojí, tak to budou hezké chvilky, kdy Vám vaši miláčkové vykouzlí milý úsměv na rtech až si na ně vzpomenete. Vždycky, když jdu kolem ledničky, kde mám fotky Prettynky, tak se na ni usmívám a povídám si s ní, taky za ní chodíme na zahradu a je pořád s námi, stejně jako ti Vaši také zůstanou. Přejeme hodně sil, abyste překonali to smutné období a hladíme vaše chlupáčky. Iveta a kočičí smečka z Bílovic

Sting

(marie , 16. 4. 2015 17:24)

Dobrý den, jestli uvažujete o Stingovi jako o pečovateli, tak jste opravdu na správné adrese. Sting je miláček, který opravdu pořád musí někoho olizovat, pusinkovat a opečovávat-je úžasný. Když jsme byli v Hodoníně, tak jsme ho viděli na vlastní oči, ale tenkrát jsme si vzali Harryho, který nenáviděl ostatní kočky a nebyl v útulku rád.
A opravdu jste obdivuhodní lidé, jak už jsem psala před rokem. Přeji Vám i Vašim kočičkám zdraví a posílám pusinku Matýskovi z Vrbičan.

Re: Sting

(Věra, 21. 4. 2015 13:36)

Dobrý den paní Marie,o Stingovi uvažuji čím dál tím víc, já vždycky nového člena rodiny hodně řeším :-). Sting se mi vždycky líbil a povahu má dle paní Lucky báječnou. I Vy píšete, že je milý,moc Vám za Váš poznatek děkuji,rozhodně má velkou váhu v mé rozhodování. Matýsek by si tulivého kamaráda zasloužil. I když s Myškou (Medlin) také docela lumpačí - tedy když ona chce! Ostatní kočičky jsou spíš dámy :-)a raději se mazlí s námi než mezi sebou. A vzhledem k tomu, že u nás není nikdo dominantní, jsou to všichni laskavý mazlíčci, tak by to u nás mohlo Stingovi vyhovovat. No, držte nám prosím palce:-).
Matýskovi jsem za Vás pusinku ráda předala. Je pořád takový něžný a radostný.Úžasná povaha.
Našla jsem si na stránkách Vámi zmiňovaného Harryho a jste zlatá, že jste si jej vzala místo už vyhlídnuté kočičky. Měl se Vás podle dopisů co jsem četla moc dobře a jestli jsem vše správně pochopila je Vás nyní Hawkey - moc hezký kocourek :-). Vám, Hawkymu a celé Vaší rodině přeji hodně zdraví a štěstí.

máte můj obdiv

(marie, 18. 4. 2014 19:40)

Jste obdivuhodní lidé, tak krásně se staráte o tolik opuštěných kočiček, umíte též nádherně psát, čte se to jako román, a navíc máte doma Matýska z Vrbičan, sleduji na webu též tento útulek, a četla jsem Matýskovy články, které jsou velice dojemné, hrozně mě to vzalo u srdce, a teď čtu příběh kočiček od paní, která si vzala i tohoto křehkého kocourka, jsem z toho dojatá, jste vzácní lidé a přeji hodně zdraví kočičkám i Vám

Re: máte můj obdiv

(Věra, 20. 4. 2014 18:57)

Dobrý den paní Marie, děkujeme za tak milá slova, ale ono je to spíš tak, že kočičky dávají tuze moc nám a náš život tím obohacují :-).
A něžný Matýsek, to jsem nečekala, že by si nás někdo takto spojil :-),já se tak bála vzít ke kočičkách mužského, ale moc jsem o Matýska stála a hodonínská děvčata mi kdysi řekla, že naopak mužský element se k nám hodí a měly naprostou pravdu. Ostatně jako vždy když jde o radu ohledně kočiček.
Přeji Vám vše dobré a příjemné prožití velikonočních svátků.
Celá naše kočičí smečka Vám posílá pozdravení.

Sourozenci

(Kubíček (Kris) a Pretty, 16. 4. 2014 12:29)

Posíláme Medlince a jejím kamarádům do Prahy velikánskou pusu z Bílovic!!!
Bráška Kubíček a sestřička Prettynka(tulínci největší)a jejich pět kočičích a dva člověčí kamarádi. :-)

Re: Sourozenci

(Věra, 20. 4. 2014 18:38)

Zdravíme celou partu do Bílovic. Osudy Myščiných sourozenců sledujeme a zprávy od Vás paní Iveto čteme moc a moc rádi, zajdeme rádi i na váš kočičí web :-) a tuze závidíme kočičkám tu úžasnou venkovní voliéru. Je pro nás velkou inspirací. Přejeme krásný zbytek velikonočních svátků a Myška prosí o vyřízení pohlazení pro Prettynku a Kubíčka :-)

Johanka nebo Baruška?

(Karin, 19. 12. 2006 20:35)

Krásný a dojemný příběh - jakou zvláštní odměnu jste dostali za odvahu,s jakou jste si znovu i po prožité bolesti zase vybrali opuštěnou kočičku. Kéž by bylo více takových lidí, jako jste vy.