Černobílý Lucián se jednoho dne objevil u kostela v Bojanovicích. Venku pravděpodobně strádal hodně dlouho, protože byl velmi nemocný a vyhublý. Po vyléčení a aklimatizaci u nás je z něj milý, hravý, mazlivý kocourek, zvyklý i na psy. 28.10.2008 byl umístěn do Brna ke třem kočkám a psovi. Jeho nová majitelka nám napsala:

29.10.2008:
Dobrý den,
tak Lucíšek je již druhý den v novém domově. Včera cestu snášel úplně v klidu, jenom párkrát zamňoukal, jako by se ptal, co se děje. Po příjezdu jsme otevřeli přepravku v připraveném pokojíčku a Lucíšek v ní seděl a zvědavě koukal na všechny strany a na nás. Ale jakmile jsem zachrastila mističkou s granulkami, hned vyskočil a začal chroupat. Potom si pečlivě prohlédl pokojíček, vyzkoušel všechny pelíšky i záchůdek, chvilku si s námi pohrál, snědl kapsičku Whiskas a spokojeně usnul. Večer si prohlédl celý dům, zamňoukal na souhlas, že se mu tady líbí a potom se uložil ke mě do postele, když ignoroval nachystané pelíšky. Dnes je již se mnou kamarád, chodí za mnou jako pejsek, hraje si a vůbec neteskní. Jen je vykulený z toho, jak na něj ty domácí kočky syčí a když se díval přes prosklení na toho velkého psa na terase, taky se mu zatím moc nelíbil. Tak to je prozatím od Lucíška vše, fotky budou až příště, zdravím.

26.12.2008:
Lucík je už úplně adaptovaný na nové prostředí. Zpočátku, asi 14 dní byl trošku opatrný, hlavně když viděl naši Finu, je to přeci jenom vlčák, velký pes. Fina jej, na rozdíl od koček, přijala úplně samozřejmě jako dalšího kočičího člena rodiny, jen si ho očichala a už spolu nemají žádné další problémy. Kočky na něj zpočátku příšerně prskaly a vrčely, vůbec nevěřily svým očím, že jsem si dovolila přivést takového vetřelce do domu. A Lucík měl před nimi docela respekt. Za čtrnáct dní už je to přešlo a Lucík s nimi začal hrát hru "číhám na tetku za rohem" a největší měl radost, když jedna, se slabšími nervy před ním začala prchat do útočiště pod divanem, to ji pronásledoval, než si uvědomila, že je to jen ten kocouří vetřelec a se zježeným hřbetem se mu postavila do cesty. Potom považoval za největší legraci, že začala honit zase jeho. Teď se už kočičáci k sobě lísají, spí na jednom gauči, takže vztahy jsou bez problémů. Lucíka máme moc rádi, od začátku nás překvapil, jak byl vychovaný a je moc chytrý. Když přišel na to, ža naše Fina krade hračky a odnáší si je do pelíšku, tak vždycky, když se k ní při hře s balónkem přiblíží, tak po ní koukne, míček si vezme do tlamičky a odkráčí s ním na druhý konec místnosti. Má moc rád lidi, sedne si vždycky vedle návštěvy, zjistí co má v kabeli a usne. Řemeslníkům se plete pod nohy do nářadí, že ho vždycky musím někam zavřít, aby si neublížil. Ven moc nechodí, i když večer mu nechávám otevřená kočičí dvířka (on si je sám zatím neotevře), ale zajde se několikrát podívat jen kousek před dům a v noci je vždy doma. Přes den ho ven nepouštím, protože mám pocit, že ve dne se nedává tolik pozor. Jednou jsem jej totiž pustila ven, šla jsem s ním a s hrůzou jsem viděla, že úplně suveréně míří přes plot na sousedův pozemek, pak přešel další parcelu, to už jsem na něj volala, ale pokračoval k dalším sousedům, kde mají fenu bernského psa. To už jsem trnula, naštěstí, když se dostal do předzahrádky, tak Sindy přiběhla ze zahrady k plotu, ani neštěkala, protože mě zná. Lucík se vyděsil, schoval se v té předzahrádce pod keře a já jsem tam klečela asi čtvrt hodiny na chodníku a přemlouvala ho, aby vylezl. Což tedy nakonec udělal, popadla jsem ho do náruče a šli jsme domů. To byl tedy jediný strašný zážitek s Lucíkem a protože se o něj moc bojím, přes den ho budu pouštět ven až bude větší a zkušenější.
Moc s Lucíkem zdravíme a posíláme také nějaké fotky.

3.1.2010:
Je moc hezký, veliký a milý kocourek. Jeho lumpárnami s vlčákem Finou se moc bavíme. Snad se k tomu konečně po svátkách dostanu a pošlu nějaké fotky.

Fotografie z nového domova najdete v naší fotogalerii na Kocky-online.cz.