Pepina se narodila jedné ze dvou koček, které se přitoulaly k domku v Ratiškovicích. Ostatní koťata paní rozdala a o kočky se bude dál starat - obě jsou již vykastrované, Pepinku jsme v říjnu 2007 vzaly k nám. 16.3.2008 byla díky 22. umísťovací výstavě PSOZ umístěna do Prahy.

Pepinka a její nová panička nám napsaly:

23.3.3008:
Milá paní Tomalová,
posílám Vám o sobě zprávu. Mám se dobře. Když jsem přijela do nového domova, tak jsem byla vyplašená. Zůstala jsem v pelíšku v předsíni, kde mám záchod a také mističky na žrádlo. Ale panička věděla jak na to. Nechala mne vydechnout, uklidnit a odpoledne mi dávala do tlamičky kuřecí šunku, abych si na ni zvykla (na paničku). Bylo to móóc dobré. V noci jsem dlouho mňoukala, a tak mně panička přišla každou chvíli pohladit.
Druhý den jsem už šla na obhlídku. Zatím smím jen do obýv. pokoje a kuchyně. A kuchyň je taky moc príma. Už jsem zjistila, že když je panička v ní, tak dostanu papání. Jdu se tam podívat i když tam panička není. Ale na linku skákat nesmím i když by to bylo zajímavý. Tak se aspoň natahuju, co kdyby něco káplo.
V obýváku je to taky moc fajn. Ještě v sobotu jsem v nestřeženém okamžiku utekla do pokoje a schovala se za skříň, kterou museli odtáhnout, abych vylezla. Hned do všech škvír dali různé zábrany a tak mám po ptákách. Nejlepší je to pod ústředním topením, tam je krásný teplíčko. Jo a taky za záclonami, to si připadám jako drůžička. Potom je tady gauč a křesla, tam se taky moc pěkně leží. No a televize!! To je něco! Zvlášť, když tam rychle běhají obrázky, to mi můžou oči vypadnout.
Dostala jsem novej domeček, abych si mohla brousit drápky a netrhala koberec. Ten teta Číča neměla, drápky si prej brousila o malý kobereček.
Jinak páníčkové jsou na mně hodní. Jenom říkají, že jsem moc vyplašená, že se pořád někde schovávám, když mně chtějí chytit. Ale panička ví jak na to. Vždycky když zalezu do kouta, tak mně chytí. Pak si se mnou sedne do křesla a mazlíme se. No, a to se mi líbí a vrním tak nahlas, že se prej až okna otřásají. Panička mi říká „číčo, čičinko, číčáku, kočičáku, beruško, Šmoulinko“ – jenom když mně nemůže chytit, tak mi říká Pipino. A dneska jsem něco provedla. Dyž vono je tady takovejch věcí, který musím prozkoumat. Na stěně lítaly mušky a tak jsem je chtěla chytit. Vyskočila jsem (ale asi moc) a strhla jsem květináč. To bylo tóčo. Já se lekla, panička se lekla. Ale panička mi nic neudělala, říkala, že to byla její chyba, že mně včas nevyhnala.
Tak zatím mňáááu
Pepinka

Paní Tomalová, zdravím Vás. Čičina už Vám namňoukala svoje zážitky, a tak jenom ještě krátce. Je to moc přítulná kočička – když ji chytím, je mazlivá. Je čistotná, zatím nikde nic neprovedla. Hned věděla, kde má svůj záchod (který zdědila po Číče /20 let) a kde má mističky na žrádlo. Vzhledem k tomu, že je ještě moc zvědavá a ráda by to prozkoumávala ve vyšších sférách, tak je v noci zavřená v předsíni, kde má pelíšek, WC a misky. Ve dne hodně času prospí, ale večer je čiperná ažaž. Vzhledem k tomu, že já chodím spát pozdě v noci, tak mám možnost ty její hrátky a alotria pozorovat a moc se při tom bavím. Také jsou pro ni zajímavé dveře, do kterých strká packou a když se pomalu otvírají, honem se jde podívat na druhou stranu co tam je a zase běží zpátky a strká je znovu a to se několikrát opakuje. Také když jsou zavřené a ona je v předsíni a chce se dostat dovnitř, skáče na kliku, aby je otevřela. Myslím si, že se to brzy naučí a jakmile se jí to podaří jednou, tak si je bude otevírat stále. Když půjdeme pryč, budeme je muset zamykat. To bylo i s Číčou, která se naučila takhle otevírat dveře, ale jen ty, které se otevíraly doleva. Napravo jí to nešlo. A když visela na klice, tak na ní přijela až dovnitř.
Já myslím, že se číča postupně naučí co může a co ne. Teď je to ještě hravé a zvědavé kotě. Není agresivní, ještě mne ani jednou neškrábla ani nesekla.

16.6.2008:
Mňááu všem lidičkám i kočičkám.
Posílám eště jednu a už poslední zprávu ze svýho novýho domova. Mám se moc dobře, panička říká, že jsem poporostla a přibrala ňáký to deko. Bodejť by né, když papám dobrý masíčko. Vždycky si kousek nechám a hraju si s ním a lítám s ním z předsíně do pokoje a zase zpátky a dělám s ním kočičí (nebo psí?) kusy, až mi ho panička sebere. Panička říká, že ze mne bude brzo Otesánek, protože když vidím, že hejbe pusou, tak musím zjistit co má dobrýho. A když mi hned nedá, tak ji packou tak dlouho škrábu, až mi kousek dá. Ale taky mi všechno nevoní, až na takovej chleba s máslem, sejra, žerve; to se můžu utlouct. Áále takový buchty s tvarohem, to je bašta! Nejvíc se mi líbilo, když do pokoje přilítla moucha nebo můra. To bylo tóčo, to byly fofry. Skákala jsem po nich, ale teď mám utrum, protože páníčkové dali do okna síť a tak mám po ptákách. Nejradši ležím u paničky na klíně a nebo za ní na křesle na opěradle a hraju si s jejími vlasy. Ale to se jí moc nelíbí, protože je lížu.
V létě pojedu na chalupu, tak jsem zvědavá (páníčkové prej taky). Ale asi se ven nedostanu, už tam dali všude sítě do oken, abych nevzala roha. Jo a taky tam přijede strejda Mourek, tak sem zvědavá, jak se skamarádíme. Teta Číča ho nesnášela, vždycky na něj zasyčela a on se bál. Asi je to ňákej strašpytel, taky je z útulku. Je mu asi 7 let a je prej strašně tlustej. Eště posílám pár fotek.
Tak se mějte a mňááu
Pepinka

Fotografie z nového domova najdete v naší fotogalerii na Kocky-online.cz.