Kočka, kastrovaná, nar. 10/2013

Halina je krásná černá kočka, která se několik dnů potulovala u restaurace na Cigánce v Hodoníně, její pracovníci ji přivezli k nám. Zjistily jsme, že Halina byla už vykastrovaná a pravděpodobně někde měla svůj domov, ale majitele se nám nepodařilo najít, zůstala u nás a hledáme jí nový domov. Je to hodná a přítulná kočička, bude vás milovat. 17.11.2014 byla Halina umístěna do Brna, do bytu ke kocourkovi.

Další fotky zde.

Kocour, kastrovaný, nar. 5/2015

Milánek spolu s bráškou Lojzíčkem jsou koťátka, která někdo odložil v krabici v zahrádkách Na Výhoně v Hodoníně. Jsou to dva veselí a dovádiví rošťáci a ke svým hrám potřebují parťáka, ideální by bylo, kdyby mohli do nového domova spolu. Nevhodný jako jedináček. 16.4.2016 na naší VI.umísťovací výstavě opuštěných koček v Brně byl Milánek umístěn do Brna, do bytu,  k Halině-Nelince a kocourkovi.

Další fotky zde.

Milánek byl adoptován na dálku - jeho adoptivní rodinou byli Olga a Libor Šafaříkovi a kocouři Karel a Cyril. Děkujeme!

Zprávy z nového domova:

18.11.2014
Z Haliny je Nelinka, sedne mi to k ní líp, přeci jen ta Halina / Pavlovská / - to k ní moc nejde. Je to taková něžná a křehká, tichá kočička. Zabydlela se zatím u mě v obýváku, hledá tam i útočiště před Mikešem, který tak trochu syčí, ale zároveň pobrekává, má z ní spíš strach, ne že by to byla agrese, on je dobrák, věřím, že se skamarádí. S naší předchozí číčou se kamarádit chtěl, ale ona o něj nestála. Rozhodně Neli se chová dobře - jde mu z cesty, ale zachovává si přitom důstojnost - neprchá. Jinak Nelinka už propátrala celý byt, ale do mého pokoje se vrací, tam se teď cítí doma. Už si i hrála, má ráda hlazení, ale zatím ne v náručí. Jediným problémem se ukázala být toaleta. Místo aby ji použila, tak si do ní lehá a válí se v ní... Budu to muset ještě probrat s paní Tomalovou, poradit se.

19.11.2014
Dobrý den, podávám zprávu o zabydlení se Nelinky. Problém s toaletou vyřešen, používá ji, ale ještě  se stává, že se v čisté toaletě válí či sedí v ní. Včera již Mikeš na Nelinku nesyčel, přišel k ní, očichal ji, snědl zbytky v její misce, cestou do svého pokoje ji opět očichal  - a to vše se odehrálo bez syčení. Neli se již pohybuje po celém bytě, ale jen pokud jsme doma, jinak je v mém pokoji. K odpočinku si oblíbila místo na koberci  pod konferenčním stolkem, i když má v místnosti několik pelíšků. Celou noc spala se mnou v posteli a když jsem se probudila a hladila ji, doslova si to užívala, kroutila se a propínala...Jinak  pokud se jedná o hru, mění se klidná Nelinka v pěknou dračici, která lítá za hračkou a vyskakuje za ní do vzduchu, přičemž se jí občas podaří obrat, za který by se nestyděli krasobruslaři.
Myslím si, že adaptace probíhá nadmíru uspokojivě, kočička se již chová jako by tu byla doma, jen Mikeš si bude muset zvyknout. Dnes ráno tak trochu zapomněl na své dobré vychování a opět si zasyčel, ale později ráno již zase jen klidně očichával. Věřím, že brzy se skamarádí, Nelinka mu to rozhodně usnadňuje.

20.11.2014
Dobrý den, posílám další zprávu o seznamování se Mikeše a Nelinky. Jde to lépe, než jsem očekávala, Mikeš už vůbec nesyčí, zase se pohybuje po bytě sebevědomě a o Nelinku jeví očividný zájem, pochopil, že mu od ní nehrozí žádný útok. Občas ji sleduje, očichá zpředu i zezadu a vše probíhá v klidu. Neli se už pohybuje po celém bytě, včerejší odpoledne strávila se synem a s Mikešem v jeho pokoji, protože jsem nebyla doma. V noci opět spala se mnou, dokáže si vybrat takové místo, abych ji při svých nočních akrobaciích nekatapultovala. Zatím měla toaletu v mém pokoji, ale zjistila jsem, že chodí i na tu, která je v koupelně, takže tam plánujeme přenést i tu její.
Ráno posnídali vedle sebe a dnes už stráví celý den bez nás a spolu, věřím, že jim to prospěje. 

23.11.2014
Dobrý den,
včera jsem sledovala na netu průběh brněnské umisťovací výstavy a měla jsem velkou radost za každou kočičku, která odešla do rodiny. I když jsem viděla, že jsou u Vás spokojené a je o ně dobře postaráno, přeci jen pouze doma se mohou naplno projevit a získat  všechnu pozornost jen pro sebe.
Ale teď k Nelince. Jak jsem napsala, od čtvrtka již tráví veškerý čas společně s Mikešem. Už jí patří celý byt a dokonce objevila i Mikešovo výsostné království - velký proutěný pelech na nejvyšší skříni / něco přes 2 metry /. Tam Mikeš  přes den i v noci spí. V pátek odpoledne, když byl pelech prázdný, šla si tam lehnout a když se tam později Mikeš vypravil, tak si k ní jednoduše  přilehl a spali společně :-) Viz foto.
Mikeš Nelinku pozoruje, jedí vedle sebe,  v seznamování je Mikeš aktivnější, ale nepřehání to. Nelinka ho nechává přiblížit, očichat, olíznout, ale jinak ho aktivně nevyhledává, váže se spíš na své lidi. Stále se mnou spí v posteli a také se velmi zajímá o to, co právě jíme - chtěla by to také. Kdyby bylo po jejím, tak jíme z mého talíře společně. V tom je stejná jako naše předešlá kočička, zatímco Mikeše lidské jídlo vůbec nezajímá, je nejspíš toho názoru, že se to nedá jíst. Velmi ráda si hraje, divoce běhá za hračkou a nejraději má tyčku s provázkem zakončeným barevnými peříčky, kterou jsem v létě koupila na výstavě koček v hotelu Voroněž. Také si dokáže dlouho sama hrát se zavěšenou chlupatou hračkou, která při hře vydává zvuky. Včera jsem  jim koupila Felix sensation a obě čičiny vylízaly misku do dna,což není pravidlem, tak ještě přikoupím. Nelinka byla tak unavená hraním a zmožená jídlem, že pak celé odpoledne prospala, až jsme měli strach, jestli vůbec žije.
Přikládám pár fotek, ale Neli se zatím fotí špatně, jak uvidí, že držím foťák, všeho nechá a  jde k němu.

11.12.2014
Uplynuly už více než 3 týdny ode dne, kdy jsme si přivezli Nelinku. Doma se již dokonale zabydlela a objevila úkryty, o nichž jsme ani nevěděli (a o některých dosud nevíme, protože někdy ji marně hledáme a ona nikde, a potom se znenadání zhmotní). Je stále při chuti, má ráda syrové maso, kočičí mléko, moc jí chutná žloutek, mizí v ní granule i kapsičky. Dnes váží 3400 g. Moc ráda si hraje, oblíbila si kromě mávátka s peřím také laserové ukazovátko, divoce běhá za světelným bodem a často se k jejím hrám přidává i 15-letý Mikeš, ten však spíš připomíná nosorožce dusajícího savanou :-) Nelinka je moc hodná, v bytě není nijak destruktivní, sem tam si zabrousí na křesle, kytky téměř vůbec neničí, bez problémů používá kočičí toaletu.  V noci spí vedle mě na křesle někdy až do budíčku,v 5 ráno, jindy vstává ještě dřív a začne si hrát a běhat, z čehož nejsou moc nadšeni sousedé pod námi - už nás poctili i návštěvou :-) Když se v noci vzbudím, natáhnu jen ruku a mohu ji pohladit, ona se pak často přemístí ke mě do postele a chce pokračovat v hlazení. Jinak chování moc ráda nemá, spíš chce hladit na zemi, na křesle...Běhá za mnou jako pejsek a mám co dělat, abych ji nezašlápla.
S Mikešem spolu vycházejí dobře, kontakt ale vyhledává spíše Mikeš a Nelinka mu občas dá důrazně najevo, že si jeho pozornost nepřeje. On jí zase občas připomene, kdo tady šéfuje. Mikeš je ale jinak velmi tolerantní a nechává ji spát i ve svém pelechu, dokonce i to křeslo, které obsadila,  bylo původně jeho a nás na ně nepustil. Občas se spolu honí, jednou on ji, jindy zase ona jeho, občas se perou, ale je to spíš takové to kočkování, bez jakýchkoli zvukových projevů.
A co napsat na závěr ? Jsme moc rádi, že Nelinku máme a myslíme si, že i jí se u nás líbí.
Přeji Vám a všem, kdo se v Hodoníně tak dobře staráte o kočičky pěkné vánoce, hodně finančních příspěvků a v příštím roce co nejméně nemocných kočiček. A kočičkám přeji, aby se jich co nejvíc dostalo do milujících rodin.
O víkendu si projdu nabídku chlupáčů a pošlu také něco na přilepšenou. 

31.1.2015
Dobrý den, tak nám to uteklo a už je to skoro 2,5 měsíce, co máme Nelinku. Zabydlela se přímo dokonale a je to pěkná žroutka, už váží téměř 4 kila, není to už ta křehká kočička, kterou jsme si odváželi. Baští všechno - prémiové granule / ty jí moc chutnají /,  kapsičky  Felix  a občas pro změnu  Whiskas, konservičky Gourmet gold a Gimpet - ty jsou nejlepší. A samozřejmě masíčko, žloutky a kočičí mlíčko - to přímo miluje. Stále by si jen hrála a když nejsme po ruce my, musí zaskočit Mikeš - honí se a kočkují, ale bez jakéhokoliv prskání či syčení, Nelka Mikiho tak dlouho provokuje, až ho donutí k akci. S Mikešem jsou celkem kamarádi, Mikeš Nelku rád olizuje a ona drží, ale aspoň co můžeme pozorovat, když jsme doma,  jen zcela výjimečně spolu spí stočeni jeden k druhému. Mikeš se chová jako správný gentlecat a tak se stalo, že přišel o své výsostné území - velký brloh na nejvyšší skříni pod stropem. Nelka si ho tak nějak přisvojila, ale zdá se, že jemu to vůbec nevadí, válí si své špíčky na kožešině na válendě. Zcela výjimečně jsou tam k vidění spolu a dá se říct, že pokaždé, když přicházíme domů, Nelka nás odtamtud leze dolů přivítat. Dokonce tam  nedávno strávila i noc, zrádkyně jedna :-). Jinak zatím spává na křesle vedle mé válendy, ale do postele za mnou příjde jen tehdy, když má pocit, že už to s tím spaním fakt přeháním. Problém je ale v tom, že každá o tom máme jinou představu - ona mne nutí vstávat před šestou hodinou i o víkendu! Ale na druhé straně musím ocenit, že to nedělá  po 5. hodině, kdy běžně vstávám...Určitě má strach, abych nezaspala :-)
Nelinka je takový můj ocásek, kamkoli se hnu, jde za mnou. Nejraději leží před kuchyňskou linkou, když tam pracuji a to mám pak co dělat, abych na ni nešlápla.
K vánocům dostala ovčí kožešinu, ale trvalo jí dost dlouho, než pochopila, že se  na ní dá báječně spát. Zato s dalším dárkem, koulodráhou se svítícími míčky, byla hned kámoška a nejraději si s ní hraje, když ulehnu do postele - je to taková malá noční hudba...už bych bez toho snad ani neusnula.
Posílám pár fotek, na kterých je vidět, jaká je to už macanda. 

21.7.2015
Zdravím do Hodonína a posílám pár fotek.
Nelinka se má dobře, je stále stejně hravá a při chuti. Mikešovi musím zejména maso dávat zvlášť, protože Nelka svou porci slupne rychleji a nemá problém přiživit se u Mikiho. A ten moula, místo aby jí patřičně umravnil, tak opustí misku.
Nelinka spávala donedávna nejraději u mě v posteli, ale teď po návratu z 10-denní dovolené  se nasáčkovala k synovi a po mém návratu začala spát sama - no, aspoň se vyspím. Hned ráno za mnou běhá jako pejsek, rozplácnne se v koupelně a chce drbat bříško, a když se později myji a maluju, leží na prahu koupelny a pozoruje mě. Jinak je to velmi hodná kočička, vůbec nezlobí ani nedemoluje byt, ve kterém nás nechává blahosklonně bydlet. Dokonce mi ráno i dovolí nasnídat se u stolu... A v noci spí - až do rána, jen zcela výjimečně se s Mikinem v noci či nad ránem  honí.
Občas Mikeše vyprovokuje ke hře, která obvykle končí přátelskou potyčkou završenou Mikešovým vítězstvím - přece jen je stále o dost větší, i když ze své původní váhy dal už kilo dolů. Ale pořád je to i ve svých 16 letech fešák a dokonce má i  všechny zuby. A musím přiznat, že s Nelkou si sednou lépe, než s předešlou kočičkou, s níž prožil celý život, ale která jej nemusela a jeho časté provokace doslova nesnášela. Zato Nelinka, ta provokuje sama a zdá se, že je i ráda, když Mikeše dostane do hry, i když ten jí vypráší kožich.
Zdravíme z Brna, K., Nelinka a Mikeš.

Další video s Nelinkou zde:
https://www.youtube.com/watch?v=isIovY_pKw4

18.11.2015
Dobrý den, zdravím všechny kočičí dobré víly z Hodonína a posílám výroční zprávu o Nelince. Včera uplynul přesně 1 rok od doby, kdy jsme si tu malou černou divošku dvou tváří od vás přivezli a nikdy jsme našeho rozhodnutí ani na okamžik nelitovali. Kdyby Nela mohla zpívat, určitě by její nejoblíbenější písničkou bylo : Teď královnou jsem jááá.
Sice samozvanou, ale královnou se určitě cítí a my, její sloužící, její Výsost plně respektujeme. A tak se také stalo, že například křeslo, které mi patřilo celých 17 let, mi už nepatří... zalíbilo se totiž Nelce natolik, že je obsadila. No, nezbylo mi, než si zvyknout na to protější, stejné, které jí předtím dobrovolně přenechal Mikeš, jen televizor jsem si musela natočit jiným směrem. A jen doufám, že Mikeš neplánuje návrat :-)
Když  příjdu odpoledne domů z práce, vítá mě a samozřejmě předpokládá, že teď tu budu již jen pro ni. Že po dobré mňamce bude následovat nikdy nekončící divoká honička po pokoji spojená s lovem peříčka na udici. A vůbec se jí nelíbí, když se dám v kuchyni do vaření, má pochopení pouze v případě, že jí vařím rybu nebo krájím  syrové maso. Nechápe, co jiného bych v kuchyni ještě měla dělat a neustále  pro mě chodí, pískomňouká / no, spíš píská, protože to mňoukání jí nějak nejde / a odvádí mě do pokoje, abych si s ní hrála. No, raději vždycky jdu, abych před ní zachránila Mikeše, hovícího si na kožešině - ten by byl totiž dalším na řadě, kdybych selhala jako spoluhráč já.  A tak stále odbíhám od vaření, aby se Nelinka mohla dostatečně vyřádit a večer odpadla. Ale ona bohužel neodpadne na dlouho, když si večer konečně sednu k televizi, tak jedině s peříčkem na udici a celé to začne znovu. Také nemá pochopení, když si sednu k počítači, chvíli mě tam sice nechá, ale pak si jde cíleně stoupnout na klávesnici a občas i něco napíše, bohužel v jazyce pro mě nesrozumitelném. No, člověk se s ní fakt nenudí. Ale abych jí nekřivdila, když  odpadnu já a jdu si lehnout, a to někdy o víkendu třeba i odpoledne, ona si jde lehnout také a tak chrupkáme obě. Stejně tak v noci, sice stále ještě mění různá místa, nemá vyloženě oblíbené místo a střídá i naše postele, ale v noci spí a nezlobí - nás ani Mikina. A když spí, je učiněný andílek - to je ta její druhá tvář, kterou si ale moc neužijeme. Vstává, až když mi zazvoní budíček, a ještě než vstanu, stihne se mi nasáčkovat aspoň na chvíli pod peřinu.
A tady máte kratičký pozdrav od Nelinky :  áýujuioíiééééopíii. Mě se to sice rozluštit nepodařilo, ale  vy prý tomu určitě rozumět budete.Možná je to přání, aby na nadcházející výstavě co nejvíce kočiček nalezlo krásný domov, ve kterém se i ony konečně stanou královnami. A přesně to vám i jim z celého srdce přeji i já.
Zdravíme do Hodonína, K. a chlupáči.

Nové zprávy po příjezdu Milánka:

16.4.2016
Zdravím na výstavu, domů jsme dojeli v pořádku, Milda ani nemňoukl. Po příchodu domů naštěstí Nelka ani Mikeš neuzmali za vhodné mě jít přivítat, takže se mi podařilo přenosku i s Mildou umístit do koupelny, aniž něco zmerčili. Milda po pár minutách vylezl a lehl si pod umyvadlovou skříňku. A pak přišla Nelka... Ne, že by ho neviděla, ale více ji nejdřív zajímala jeho přenoska - skoro celá do ní vlezla. Pak si šla prohlédnout  zblízka i svého nového kámoše - hodně zblízka  -  a ozvalo se mírné zasyčení, ale nevím od koho, protože světlo bylo tlumené a já jsem jim na tlaky neviděla.  Potom přišel i Mikeš a opět to bylo čumák na čumák, to ani Nelku takkhle nevítal, tehdy spíš pofňukával a odmítal kontakt. Sykot se tentokrát neozval.  Oba starousedlíci šli posvém, jsou zcela v klidu, Mikeš se tváří jako nic a Nelka má zájem, ale Milda objevil během prohlídky bytu prostor pod skříňkou v kuchyni a tam se přemístil. Měl přitom ten krasavec malou chybu na kráse - hodně krátké nožičky :-) . Nelka ho pozorovala, ale i tu to již přestalo bavit. Milda se v tom úkrytu nechává hladit a před rukou neuhýbá, ale asi potřebuje čas.
Co mě fakt dostalo je fakt, že domácí kočičáci jsou ZATÍM  V  POHODĚ  a tváří se, jako by se nic nedělo.  Mikeš kouká z okna a Nelka čeká, až zavelím ke hře. Doufám, že Milda se trochu pochlapí a mou roli již brzy převezme.  Až se začne něco dít, ozvu se. K.
Později:
18.15 hod. - Milánek se bojí. Ale asi je to lepší, než kdyby kolem sebe prskal a syčel. Přemístil se z pod skříňky v kuchyni do šatní  skříně v předsíni, kde kočky mají pelech, a kde je ještě více ukrytý.  Naše kočky moc dobře vědí, kde je, občas na něj nakouknou, ale nechávají věcem volný průběh. Byla to Nelka, kdo mi prozradil, kam se přemístil - tušila, že ho hledám a dovedla mě ke skříni. Trochu mě překvapuje, že mu nevadí  vůně našich koček, kterou tam musí cítit.  Zatím nejedl, asi ani nepil,  nebyl ani na záchodě a dokonce si nevzal ani syrové maso, které jsem mu přinesla až pod nos do skříně.  Když ho tam chodím navštěvovat, nechá se hladit, neuhýbá, ale to je vše. Je ticho, nemňouká. Naše kočky jsou v pohodě, Mikeš obsadil nový pelíšek.
Ozvu se zase, až se situace pohne.  Zdravím, K.

19.4.2016
Dobrý den,
posílám nejnovější informace o tom, jak to u nás vypadá po Milánkově příchodu. V neděli odpoledne po příchodu z práce se stále ještě schovával na židli pod stolem a za ubrusem. Tak jsem tam za ním vlezla a hlazením ho přesvědčila k tomu, aby vyšel ven na obhlídku.  Z toho se ale neradovaly domácí kočeny. Zatímco  na jeho příchod reagovaly velmi nevýrazně, skoro to vypadalo, že je jim to jedno, nyní začaly obě kočky syčet. Milánek to nijak neřešil,  na syčení nijak  nereagoval, prohlídl si byt a nechal se hladit, dokonce se i kroutil a nechal si hladit bříško. Večer si dal i trochu masa, granulí, napil se a použil toaletu.  Docela nás to potěšilo, ale naše radost netrvala dlouho, protože Milánek celou noc promňoukal a podařilo se mu i shodit nějaké kytky.
Pokus umístit ho do koupelny nevyšel, protože by snad vypáčil dveře, jak rozhodně protestoval. V práci jsem po 2 téměř probdělých nocích za moc nestála a můj původní optimismus se tak nějak začal vytrácet.
V pondělí se už Milda pohyboval odpoledne s přehledem po celém bytě a vyžadoval pozornost. Snažil se o navázání kontaktu s domácími starousedlíky, ale zde tvrdě narazil. Nelka sice na rozdíl od Mikeše  nevypadá, že by byla jeho příchodem zdeptaná, ale již nás sama nezve ke hraní a na Milánka syčí. Ten se snaží její chování přehlížet a dělá, jako by se  ho to netýkalo - ostatně je na kočičí společnost zvyklý, zatímco Nelka asi již zapomněla a bohužel mu to nehodlá usnadnit ani v nejmenším. 
Horší situace je s Mikešem. Je to už kočičí dědeček, který má rád svůj klid a i když Nelku přijal velmi rychle a dobře, s Milánkem je to jiné, možná i proto, že je to kocour.  Stáhl se do sebe, nevolá na nás, abychom  ho hladili... my to samozřejmě děláme a často, ale musíme si ho na to sundávat i s proutěným košem z nejvyšší skříně, kam už dávno nelezl, ale teď to bere jako únik před Milánkem. Ten ho tam již ale stejně objevil a chodí ho navštěvovat., z čehož Mikeš pochopitelně nemá radost, střídavě  poplakává, mručí  a syčí. Je nám ho moc líto, protože to byl spokojený pohodář a neradi bychom mu pokazili poslední roky jeho života, protože to byl vždycky ten nejhodnější kocour. Teď máme pocit, že mu tím vším jen  ubližujeme. Oba starousedlíci méně jedí, ale chodí na toaletu, nikoli mimo ni.
Ale zpět k Milánkovi. Ten chování našich koček fakt neřeší. Když dostali večer maso,  přidal se k Nelce a ta zasyčela a odešla, jemu to bylo jedno, jako by říkal : to je tvůj problém, že se mnou nechceš jíst, mě nevadíš.
Noc na úterý proběhla nad očekávání klidně - sice nejdřív mňoukal, ale pak toho nechal, takže jsem se vyspala. Bohužel ráno, poté co jsem vstala,  z neznámých důvodů začal zase mňoukat, a to hodně hlasitě - prostě chodil po bytě a mňoukal.
A já musím přiznat, ač nerada a je mi to strašně líto, ale pravda je taková, že nejsem v pohodě - já, syn, ani naše kočky a zejména Mikeš. Cítím se asi přesně tak, jako ti, co vrátili Berta.... lépe než oni bych své pocity asi nevyjádřila. Přesto bych to ještě nechtěla vzdát a dám tomu ještě nějaký čas. Je pro mě důležité hlavně to, aby se vrátil do pohody Mikeš a aby se situace u nás uklidnila, protože teď je to pro nás všechny  stresující, takové to po příchodu Nelinky nebylo. Milánkovi se až na to mňoukání, které snad přestane,  nic vyčítat nedá, je to hodný kocourek, který na ty naše čičiny nesyčí, nepere se. Kdybychom neměli Mikeše, ani bych to neřešila, protože Nelka to časem určitě dá, je mladá a zatím se nezdá, že by z toho byla až tak moc  špatná.

A ještě na závěr bych chtěla napsat všem, kteří šmahem odsuzují ty, kteří vrátí zvíře :  každý, kdo si bere z útulku nějaké zvíře, to dělá v dobré vůli dát zvířeti svůj domov a svoje srdce a přeje si, aby to vyšlo, ale ne každý má tu výdrž a podmínky a ne každý má tu sílu zvládnout vyskytnuvší se překážky. A reakce některých milovnic koček na vrácení zvířete mi někdy připadnou opravdu tvrdé.  Uznávám, že jsou i případy, kdy s nimi plně souhlasím, ale ponechat si zvíře přesto, že všichni ostatní pak budou žít v psychické nepohodě, nepovažuji za šťastné řešení.  Zdravím, K.

Naše odpověď:
S tím já plně souhlasím, že ponechat si zvíře přesto, že všichni ostatní pak budou žít v psychické nepohodě, není správné, ale tady jde o to, že Milánek je u Vás strašně krátký čas a po třech dnech se ještě vůbec nedá říct, že tato situace (Vaše kočky v psychické nepohodě) nastala a je konečná a neměnná.
Kdyby jste to samé napsala po měsíci, řeknu Vám, přivezte Milánka zpátky, ale toto je brzy a teď už záleží jen na lidech, na Vás, jestli chcete dát Milánkovi šanci nebo ne.
To že mňauká - je mu smutno po starém domově, po jeho kočičích kamarádech a po mně, až by si zvykl, rozhodně přestane, je zas jenom na Vás, jestli to vydržíte.
To že všude vleze a tím pádem i něco shodí, to je to samé - je v cizím prostředí, potřebuje vše prozkoumat, až se bude u Vás cítit doma, přestane s tím.
Tato situace už je jen o lidech, jestli to, že jste všichni v nepohodě nějaký čas vydržíte a dáte kocourovi šanci se začlenit, jestli dáte čas starousedlíkům Milánka přijmout, je to jenom na Vás.
Já Vás k ničemu nenutím a jestli si myslíte, že to nedáte, můžete přivézt Milánka zpátky. K tomu Bertovi jsem ještě chtěla dodat, tak jak to píšete i Vy - je v tom rozdíl, protože Bert je mírně dominantní a teď ho budeme už nabízet pouze jako jedináčka, ale Milánek je velké dobrotisko, kamarádský kocour, který tu vyházel se všemi a myslím, že samotnému by mu bylo smutno :-)

19.4.2016, večer
Nelka už na Milánka nesyčí!

25.4.2016
Dobrý večer,
včera uplynul týden ode dne, kdy k nám Milánek přišel a tak aspoň v krátkosti popíšu, co se za tu dobu u nás událo.
Jak už jsem se zmínila v prvních dnech, začátek nebyl lehký a byla jsem ze všeho dost špatná. Sice se mi podařilo Mildu přesvědčit, aby se druhý den po příjezdu vydal na obhlídku nového teritoria, to však mělo za následek velkou nevoli starousedlíků. Dobré bylo, že Milda si z jejich výhružných zvukových projevů nic nedělal a rozhodl se, že  s nimi podobným stylem komunikovat nebude. To zřejmě natolik zapůsobilo na Nelku, že to v úterý vzdala a poměrně rychle se z nich stali kamarádi, kteří se honí po bytě ale kupodivu jsem je ještě neviděla se prát / to s Mikešem se prali - ale byla to jen hra a vždycky to byla Nelka, kdo ji vyprovokoval /. Také Nelka přestala prudit :-) a nevyžaduje, abych si s ní stále hrála. Na to má teď mladýho.
Horší to je bohužel s Mikešem. To, že bude syčet, trucovat, že bude naštvaný, jsme očekávali. Mikeš ale od úterý začal divně nadavovat a úplně se přestal hlasově projevovat / on, který nezavřel tlamku a vždycky musel mít poslední slovo /. Naprosto s námi přestal komunikovat a když jsme se snažili mu věnovat, hladit ho, luvit na něj, ležel jako zombie, jako plyšová hračka, naprosto bez emocí / on, který si doteky vždycky tak užíval a kroutil se jako o život /. To už sme dostali vážně strach, zda se nejedná o něco víc, než o psychický stres z příchodu Milánka. A návštěva veterináře nám naše obavy potvrdila - Mikeš měl teplotu a zánět mandlí. Dostal ATB injekci a na další dny ATB v tabletách. Dobrá zpráva byla, že v odběrech krve má vše v pořádku - krevní obraz, játra i ledviny, což nás v jeho věku velmi potěšilo. Snad mu léčba zabírá, protože  frekvence nadavování se výrazně snížila a nyní ji skoro nepozorujeme. Přemýšlíme, co se mohlo stát, že Mikeš, celých 17 let vždy zdravý, onemocněl jen pár dní po příchodu Milánka. Ten sice od začátku pšíkal, ale z očí ani nosu mu neteklo, jevil se a stále jeví zcela zdravý a spíše mi to připadlo jako by ho něco dráždilo, jako nějaká alergie / osvěžovač vzduchu, prach z koberců, pyly ? /. Teď sice občas ještě pšikne, ale rozhodně je to méně často, než v prvních dnech. Tak jen doufáme, že se to spraví a Mikeš bude jako dřív. Jinak Milánek s Mikešem už kolem sebe chodí bez Mikešova syčení / on ale zřejmě toho ani není teď schopen /a dokonce vedle sebe i leželi - tedy Milda si přilehl k Mikimu a ten to ustál.
Jinak Milánek je zlatíčko, je to neskutečně hodný kocourek a už bychom jej nevrátili. S Nelkou si náramně sednou. Přestal zoufale mňoukat, rád se mazlí, ale na zemi, kroutí se a nastavuje bříško. Nikdy nepoužívá drápky ani zuby, což se ze začátku u Nelinky říct nedalo. Už se chová, jako by u nás byl odjakživa. Je to zdatný skokan - z nástavce šatní skříně skáče přímo dolů, ze skříňky si dokáže vyskočit na horní část dveří a nijak přitom nebalancuje. Také rád skáče na kuchyňskou linku, ale stačí tlesknout a říct Mili - a dolu, a už šupe. Samozřejmě si nedělám iluze, že tam nechodí, když nejsem doma. Občas Milda někam zmizí a nemohu jej najít, stejně jako to dělávala Nelka. Jen na krmení se musíme s Mikešem zavírat, protože Milda je zřejmě zvyklý, že kdo zaváhá.....A Milánek určitě váhavý není :-) Nelku neoddělujeme, je zdravá a musí si poradit. A myslím, že jí to už došlo.
Sice máme teď 3 kočky, ale někdy to vypadá, jako bychom neměli žádnou. Každá si někde zaleze a chrupkají. Divoké honičky zase tak často na programu nejsou - spíše ráno a večer. Takže teď už nám k úplné spokojenosti chybí jen to, aby se Mikýsek uzdravil a pochopil, že je pro nás pořád naše číča č. 1 a že jej nikdo z této pozice nechce svrhnout. A že teď naopak bude mít  víc času polehávat a Nelka ho nebude neustále provokovat ke hrám, na které on už přece jen moc není. Posílám pár fotek, některé jsem ale nedělala já a nastavení foťáku nebylo správné, ale přikládám je proto, že je na nich vidět, že čičiny se už snášejí.
Zdravím, K.

26.4.2016
Milánkovy kozlíkové orgie ...

15.10.2016
Milánek a Halina, spoustu dalších nových fotek najdete v albu ...

4.12.2016
Zdravím z Brna všechny kočičí tety do Hodonína, který jsem před 7,5 měsíci poněkud neslavně - v kleci - opustil, prý abych dostal šanci získat nový domov.
To se mi samozřejmě podařilo, nerad se vytahuji, ale kdo by nechtěl tak krásně vybarveného a hodného kocourka.  I když musím přiznat, že trochu nahnáno jsem měl, protože na můj vkus se člověčice rozhodovala poněkud dlouho, ale se mnou to prý nemělo nic společného, týkalo se to starousedlíků. Nakonec se rozhodla správně, i když důvody jejího váhání jsem záhy pochopil.  Cestou tramvají, které tady říkají šalina, jsem ani nedutal. Doma na mě čekali dva chlupáči - 16-letý mourek Mikeš a 3-letá černá Nela. Přišli se na mě podívat do koupelny a nejdřív dělali, že jsem vzduch. To by ještě bylo dobré, řekl jsem si, ale pro jistotu jsem se přeci jen raději odklidil někam, kde jim nebudu moc na očích. Člověčice mě tam chodila navštěvovat a přesvědčovala mě, abych vylezl, ale já jsem zastával názor, že nic se nemá uspěchat.  Druhého dne jsem ale usoudil, že nastal čas vydat se na průzkum nového domova. Starousedlíci zřejmě teprve nyní pochhopili, že tu teď budu bydlet s nimi, a tato představa se jim ani trochu nezamlouvala. Nela syčela, Mikeš vrčel a já jsem do toho všeho začal pšíkat a kašlat, teklo mi z očí a z nosu. Moje člověčice si nejdřív myslela, že jsem alergický, ale když se ke mě - zřejmě ze solidarity - přidali i Mikeš a Nelka, bylo jasné, že tohle bude něco horšího. Všichni jsme museli užívat léky, což se nám vůbec nelíbilo a samozřejmě jsme hlasitě protestovali, Mikeš, který na tom byl nejhůř, dostával i injekce, ale bylo mu zřejmě tak zle, že ani nemňaukl.  Nechtěl ani jíst a s nikým se nechtěl bavit, vypadalo to, že chce umřít. Byl stále zalezlý v přenosce a odmítal ji opustit, prý proto, že to bylo jediné místo, kam jsem za ním nemohl vlézt.  My dva s Nelkou jsme se kromě toho pšíkání a tečení z očí a nosu cítil dobře, Nelka se dokonce za pár dní rozhodla, že ji to ofrňování už nebaví a že mě začne tolerovat.
Když jsme se konečně uzdravili, dostali jsme všichni tři v létě opakovaně průjem, nejhůř jsme na tom byli my dva s Mikešem, Nelka se vždycky ze všeho nejrychleji vylíže. Museli jsme jíst dietně a dostávali jsme fakt hnusný léky, jen jeden z nich byl dobrý a ten jsem dobrovolně lízal z misky. Mikeš zase hubnul a nejedl a došlo to tak daleko, že musel dostávat injekce na povzbuzení chuti k jídlu. To mě nikdo k jídlu povzbuzovat nemusí, já jsem stále při chuti, nejraději mám ryby a syrové masíčko, ale konzervičky Shiny cat a Gourmet gold také nejsou špatné.  Však je to na mě také vidět, už vážím 6,6 kg.
Zjistl jsem, že naše člověčice se jmenuje maminka, protože vždycky když příjde odpoledne domů,  volá na nás : děcka, kde jste, maminka přišla! A my ji běžíme přivítat, protože dobře víme, že nám připraví něco dobrého na zub.  Naše maminka má kromě nás ještě velkého syna, to tedy bude nejspíš náš velký bratr. Jmenuje se  Milan, stejně jako jsem se jmenoval já, a to byl také důvod mého přejmenování. Stalo se to po jedné divočejší noci, kdy jsem docela zlobil a maminka na mě při otevřené ventilačce do tiché noci křičela : Milane, okamžitě toho nechej ! Můj velký bratr poté rozhodl, že jeden z nás bude muset změnit jméno a podotkl, že on to tedy rozhodně nebude.  Dlouho mi vymýšleli jméno, které by mě vystihovalo, a zatímco vybírali, já jsem papkal - tedy spíš nezřízeně žral - a tím jsem jim to vybírání usnadnil.  Nakonec  mi vybrali jméno Max, tedy Největší.  Jsem celkem spokojený, mohlo to být horší.  Když jsem roztomilý, říkají mi Maki, ale když uslyším Maxmiliáne, je mi jasné, že je zle, že jsem něco provedl a došlo k odhalení.
No, a teď musím nadrápat něco, do čeho se mi vůbec nechce, ale maminka říkala, že když to neudělám, napíše to sama, tak co mi zbývá, že.  Tak tedy asi do konce června jsem se choval co se týče používání toalety jako slušně vychovaný kocour.  Ale pak jsem začal z ničeho nic kadit v koupelně na   dlažbu. Tehdy jsem ještě ani neměl průjem.  Vždycky jsem nejdřív divoce hrabal v toaletě, ale pak jsem se rozhodl udělat to vedle.  Ta vůně se záhy linula celým bytem, ale mamince to vůbec nevonělo a moc se zlobila.  Byla ze mě nešťastná, ale já jsem přesto pokračoval.  Nakonec mi řekla, že už se smířila s tím, že téměř denně uklízí moje voňavé poklady z podlahy v koupelně, ale že jestli to udělám někde jinde, na koberec, tak poletím.  To mě celkem zaujalo, létání jsem totiž  ještě nevyzkoušel, na rozdíl od Mikeše, který kdysi dávno a nedobrovolně jedné letní noci absolvoval let z 5. patra a ve slabé chvíli se mi svěřil, že let byl dobrý.  Zapomněl se už ale zmínit o tvrdém přistání v neznámu a několikahodinovém čekání na vysvobození ve sklepě, v němž se mu podařilo se ukrýt. Od té doby už také nelétá.  Stále jsem na to létání musel myslet a došlo mi, že jediný způsob  jak přijít k letence je  vykadit se na ten koberec.  Tak jsem to udělal... v předsíni. Na letenku dodnes marně čekám, tak jsem se opět vrátil k osvědčené koupelně, kde si aspoň můžu předtím zahrabat.  Ale teď jsem už asi týden vzorný a navštěvuji pouze místo k tomu určené :-).
A teď bych se rád vrátil k příjemnějším věcem. Mám se moc dobře, až na to kadění jsem prý docela hodný kocour a mají mě rádi. S Nelkou jsme kamarádi, ale hodně se pereme. Ona si ale skoro vždycky začne a když to trochu přeženu, uteče přede mnou do nějaké škvíry, odkud syčí, prská a seká packou. To pak vždycky přiběhne maminka a vyhubuje mi, říká Maxi, to se nemůžeš k té kočičce chovat jako k dámě?  No, to bych samozřejmě mohl, ale to by se také Nela musela nejdřív začít chovat jako dáma, a ne jako nějaká dračice.Je to nespravedlivé, Nela je provokatérka, ale to nikdo nechce vidět.  Nelu mám hlavně na hraní, zatímco s Mikešem bych se rád přátelil jako kocour s kocourem. Problém je v tom, že on o to nestojí. Stále mu chodím v patách jako jeho stín, ležím kousek od něj, občas se mi podaří se nenápadně přisunout blíž, až se dotýkáme, ale Mikešovi se to vůbec nelíbí, mračí se, vrčí a nakonec si jde lehnout jinam. V poslední době je to ale lepší, radost z mé společnosti sice nemá, ale pole - nebo spíše kožešinu - nevyklízí. Moc rád odpočívám  jeho blízkosti a skoro vůbec ho nezlobím, jenom ho někdy tak trochu přátelsky  kousnu do krku, tak fakt nechápu, co proti mě má. Ale já to nevzdám.  Vždycky když Mikešovi něco provedu, vyslechnu si od maminky výhružným hlasem sdělení, že Hodonín není daleko. Nevím, proč mi to říká, vždyď já odtamtud přijel, tak to musím vědět nejlíp. 
Doma se teď pořád něco děje, prý za pár týdnů bude chodit nějaký Ježíšek a nosit dárky, ale pokud budu zlobit, tak se toho nedočkám, protože mě odnese nějaká rohatá černá smradlavá bytost do pekla. Totak, aby pak moje dárky dostali Nela a Mikeš! To raději zkusím být těch pár týdnů hodný a rozbalím to zase v novém roce.
Tak vám všem do Hodonína přeji šťastné a veselé vánoce, bohatou nadílku / nikoli nás kočiček /a hodně úspěchů při umisťování  nás chlupáčů v příštím roce. Čauky mňauky Maxík, Mikeš a Nelka a celá naše rodina.
PS : dnes jsem měl náročný den, musel jsem pózovat jako model, prý abyste dostali ty nejčerstvější fotky.
Naše odpověď:
Dobrý den,
děkuji za úžasný dopis. Co se týče toho kakání mimo záchod, vždycky je k tomu důvod.
Buď je to zdravotní problém, nebo málo záchodků, přidala bych jeden do koupelny, nebo jiné stelivo, které se mu nelíbí, pokud máte s vůní, tak to by mohlo vadit. Jestli máte v záchodě dvířka, tak to taky bývá problém, protože pokud se tam vykadí někdo před ním, ten smrádek se tam drží a oni to nemají rádi. Jestli chcete, tak mně můžete zavolat, třeba na tu příčinu přijdem, protože nikdy to není bez příčiny, kočky jsou moc háklivé na věci, které nám ani nedojdou. Jinak je jasné, že se Maxík má královsky. Přeju pěkný den a pohlaďte kočičáky za mě.
Tomalová

28.10.2017
Milánek (syčák Max, nejčastěji Maki), madam Nellis a děda Miki zdraví a  posílají zprávu do Hodonína.

Maki : tak já napíšu jako první, protože jsem největší  - vážím přes 7 kg - a všechny bych hravě přepral - tedy kdybych chtěl. A také pokud by se oni chtěli aspoň trochu prát se mnou, což nechtějí. Mikeš a Nellis se perou zásadně  jen společně, protože oba váží polovinu toho, co já. Občas  Nelinu proženu, protože provokuje, číhá na mě a někdy na mě i skočí, ale vždycky mi nakonec uteče někam, kam se za ní nevlezu a vříská, prská a syčí. A někdy, když ji  jen míjím, tak po mě pro jistotu sekne packou. Nelis je těžký individualista, nejraději někde polehává sama a vybírá si často místa, kam se za ní nevlezu.  Mě to ale stejně nevadí, protože já se raději kamarádím s Mikešem. Bohužel musím přiznat, že moje  náklonnost  není opětovaná, ale já se jen tak nevzdávám. Vždycky, když Mikin leží na kožešině na válendě, skočím na válendu také a nejdřív si lehnu daleko od něj. To ho uklidní, takže zůstane, a já se pak pomalounku sunu blíž a blíž, až jsme tělo na tělo. Fakt je, že ne vždy jsem úspěšný, někdy se stane, že se děda naštve, dá mi facku a odejde do  některého ze svých brlohů, ale dost často to vzdá a dovolí mi strávit  nějaký čas ve své blízkosti. Já jsem ale vytrvalý a tak věřím, že naše vztahy se postupně  budou vylepšovat.
Jsem velký jedlík a snědl bych toho ještě víc, kdyby mi v tom naše maminka nebránila. Někdy mě ale neuhlídá a to pak rychle zhltnu papku i ostatním a poblinkám se z toho. Ještě že mám stále plnou misku chutných granulí. Ale nejraději mám syrové hovězí či vepřové maso a také vařenou  mořskou štiku.
Jsem velký mazel, hned ráno navštívím maminku v posteli, vystrčím ji z polštáře, lehnu si tam sám a nechám se hladit.
Po snídani se přesunu do vany, kde se kroutím a kňourám tak dlouho, dokud se mi nedostane náležité pozornosti. Přes den převážně všichni pospáváme a těšíme se na návrat dvounožců. Dostaneme vždy něco dobrého, někdy i šunčičku, což nám dodá novou energii na lumpárny.  Často se mi po jídle podaří vytrvalým kvílením odvést maminku do postele, kde pak máme intimčo - jen my dva. Někdy mi dokonce dovolí, abych jí lízal vlasy, to jsem pak úplně na vrcholu blaha. Bohužel to není často, jen když si je pak  chce umývat. V létě se  odpoledne všichni 3 válíme  a vyhříváme na sluníčku na stole v kuchyni a sledujeme maminku při práci. Také tu spořádaně čekáme na příděl masových tyčinek - ty já přímo zbožňuju. Večer pak ulehnu na nyní již můj konferenční stolek na polštáře a sledují TV nebo jen tak pospávám. Také rád chodím na balkon, kde si lehnu na křesílko a vychutnávám  si to.  Posílám vám do Hodonína pár fotek, abyste viděli, jak nám to s Mikešem spolu sluší. Maminka nám říká Miki a Maki, siamská dvojčata. Také mi říká syčák Max, protože když se mi něco nelíbí, syčím.

Nelinka : no tak vám teda pěkně děkuju za tu velkou příšeru, která k nám  před rokem a půl dorazila. Jsme si s Mikešem krásně žili, do žrádla jsme si nelezli, občas jsme se kočkovali, zato teď... škoda mňaukat. Max má svoji porci  - zejména pokud jde o maso,  snědenou většinou dřív a vůbec mu není blbý mi packout přetahovat  z mého talíře kousky masa k sobě ! Nebo  se přidá a žere dokonce přímo z mé misky - no, co je moc, je příliš, nemá vychování. Většinou znechuceně odejdu, ale on stejně nic nepochopí.  Občas na něj útočím - jak jinak, než ze zálohy, skočím na něj třeba z křesla, pak lítáme po bytě a já se nakonec někde schovám, přece se nenechám přeprat. On totiž vůbec není galantní, neumí se prát jen jako.
Mikeš se se mnou  sice také pere, ale naše síly jsou celkem rovnoměrně rozložené, oba vážíme kolem 3,5 kg. Vždycky si lehnu na záda a sekám packama s pěkně ostrýma drápkama a Mikeš na mě skáče. Je to sranda.
Na balkon chodím jen někdy a mám vyhrazené křesílko, kam kluci se svými vodítky nedosáhnou, tak mám klid a nikdo mě neotravuje. Já mám vůbec ráda klid a k odpočinku si vybírám místa, kde mě nikdo nemůže najít. Nemám moc ráda, když mě někdo bere do náručí, pokud o nějaké to muchlání stojím, řeknu si sama. Když chci pohladit, lehnu si na zem na záda a kroutím se. Za maminkou chodím často na klín odpoledne či  večer, když se dívá na televizi, položí si na klín polštářek a na něm se uvelebím a užívám si hlazení. Také ji někdy ráno navštívím v posteli - tedy pokud tam zrovna není Max.

Mikeš : tak jsem pochopil, že vy si pro něj opravdu nikdy nepřijedete... Já už nevím, jak na něj. Jasně jsem mu mňoukl, že my dva tedy nikdy kamarádi nebudeme, ale on je buď hluchý nebo úplně nechápavý, protože za mnou stále dolézá, a kdyby jen to, on se chce i tulit ! To už je příliš. Někdy zkouším dělat, že o něm nevím, ale to on se pak sune blíž a blíž, takže mi nezbude, než znechuceně odejít jinam. Nejen že se válí na MOJÍ  kožešině, on si dokonce klidně dovolí obsadit i MŮJ oblíbený pelech, pokud v něm zrovna  neležím. On je vůbec nějakej voraženej. Dokonce ráno, když jdu slopat do vany vodu, tak i tam za mnou vleze. On za mnou vlastně leze pořád, kam se hnu, tam jde většinou  i on. A když si za mnou MOJE maminka sedne a hladí mě a pusinkuje, tak on vždycky hned přileze a vetře se mezi nás. Je to děsný žárlivec. Ještě že aspoň to  jídlo dostávám odděleně. Ach jo, takhle jsem si závěr života teda nepředstavoval...Ale schválně tady budu ještě dlouho, to by se mu líbilo, aby pak měl maminku jen pro sebe.

ZÁVĚR
A teď jak to vidím já : Maxík je závislák, je to sice obrovský kocour, ale chová se jak malé dítě. Neumí se zabavit, stále by chtěl, abychom se mu věnovali, žárlí na Mikiho, nikoli na Nelku. Přitom  se mu dostává mnohem více pozornosti, než ostatním dvěma kočkourům, jinak bychom s ním nevydrželi. Když si sednu k Mikimu,  vzápětí se tam objeví i Max a překazí nám naši intimní chvilku.  Přitom když mi leží na klíně Nelka, to mu nevadí, nepříjde.
Jinak je ale Max hodný kocour, v podstatě až na výjimky se nepere, takže moc nerozumím tomu, proč si ho Mikeš tak drží od těla. Ale proti tomu, jak to vypadalo  zpočátku, se  jejich vztah hodně zlepšil, Mikeš už Maxíka ve své blízkosti snese, pokud Max není moc přítula.
Max je velký jedlík, ale musím ho hlídat, protože  pokud dostane maso nebo rybu, má tendenci krást ostatním z talířů, přecpávat se a následně zvracet. Dojídá se pak granulkama. Max sice váží přes 7 kg, ale není tlustý, je pouze velký a statný... i když teda pupíček trochu má, to zas jo. Někdy mu říkám pupi.
Také je velký mazel. Ráno za mnou chodívá do postele na mazlení a když to nestihne,  nasáčkuje se do postele k synovi - k jeho velké radosti. Občas ho chytne mánie lízat mi vlasy, to pak musím zalézt pod peřinu i s hlavou a dýchat tunýlkem. Dokonce mě za to přes peřinu profackoval :-).
A ještě k jeho kakání v koupelně - dělá to pořád... Někdy  chodí pár dní na svůj záchod, pak zase pár dní mimo. Čurá jen do záchodu. Je zdravý a myslím si, že nemá důvod být nespokojený. Možná ale žárlí na Mikeše nebo mu vadí, že se  s ním Mikeš nechce kamarádit, těžko říct. Rozhodně by žárlit mohl spíš Mikin, protože Makin má  té naší pozornosti nejvíc.

Nelinka je na tom co se týká naší pozornosti po Maxově příchodu asi nejhůř - je to moc hodná a nenápadná kočička, nic si nevynucuje, má ráda svůj klid a příjde, jen když ona sama chce. Kluky prakticky ignoruje, nespává s nimi, ani se k nim netulí, jsou jí dobří jen tehdy, když má chuť prát se a lítat. Dokonce i na balkoně sedává ráda tam, kam za ní nemohou. Občas profackuje Maxe, aby si uvědomil, kdo u nás vládne.

Mikýsek už si tak nějak na Maxe zvykl, nebo aspoň je jejich soužití podstatně lepší, než na začátku.  Miki už nedrží hladovku, je ukecanej, jako dřív, paličatej a umanutej taky. Když si umíní, že pozdě večer půjde ještě na balkon, tak nedá pokoj, dokud není po jeho.  Raději ho pustíme, než  poslouchat ten jekot . Maxe snese na válendě v přiměřené vzdálenosti a někdy dokonce  si ho pustí blíž k tělu a nějakou dobu to vydrží, než se přestěhuje jinam. Jen ve výrazu jeho tváře často čteme nesouhlas a nervozitu, když leží Max poblíž. Asi by byl šťastnější, kdyby ho Max ignoroval a nechodil mu stále po boku jako jeho siamské dvojče. Ale s tím nic nenaděláme... láska je láska, i když chodí kluci s klukama :-) .
Z Brna zdraví 3 kočkouři a jejich 2 dvounožci.

A na závěr - Milánkovo intimčo.

27.7.2019
Dobrý den,  z Brna zdraví Nelinka a Maki.
Již dlouho jsem se neozvala a tak jsem se dnes rozhodla, že je nejvyšší čas to napravit. Jako vždy dám nejdřív slovo chlupáčům a pak vše uvedu na pravou míru.

7.11.2020
Milánek 4,5 roku v novém domově ... :-)