21.12.2020
Dobrý den, Lucko, dobrý den všem kočkodámám do Hodonína.
S hrůzou jsem zjistila, že jsem se nehlásila nejmíň od 2016! Ale vězte, že v duchu vám píšu denně a denně vám o našich/vašich kočičkách vyprávím. Brzdí mě to focení, stále mám hloupý mobil. Naštěstí děti jsou vášniví milovníci nejen kočiček, ale i focení, takže fotky máme, ale ne tam, kde je potřebuju, abych vám je mohla poslat.
Takže: v roce 2017 nás opustila Miunka. Měli jsme ji od 2008 z výstavy, z útulku Louny. Přežila u nás všechny Igory, Dantese a Soči, smířila se se vznešeností sobě vlastní s příchodem Izidora a pak Kiry (Moji). Nekamarádila se ani s nima ani s náma, ale byla to milá skromná nenáročná kočička, která si pro pohlazení nechodila, ale dovolovala nám, abychom si ji pohladili my. A my jsme si to náležitě užívali, protože to byla zatím nejheboučtější kočička, kterou jsme měli. Protože nevíme přesně, jak stará byla, když k nám přišla (asi 2 - 3 roky), myslíme si, že jí bylo 12 -13 roků a selhaly jí ledviny, zřejmě stářím.

Odchodem Miunky nám zůstali už jenom ti dva od vás. Samozřejmě jsme věrni tradici, že naše kočky se NEMAJÍ RÁDY!!!! Naštěstí se to projevuje jenom ignorováním se. Občas se sice proženou a seřvou, ale tím, že dům je velký a ven můžou chodit, jak chtějí, tak se tady nějak porovnají. Kirunka je milá kočička, která ráda asistuje u jakékoliv práce. Jakmile jdu v létě ven plít záhonky, hned je u mě, "pomáhá" mi tím, že do záhonku a nebo na vypletý plevel lehá, honí ho a celkově dělá všechno proto, aby mi práce trvala déle. Nebo když vyběhnou ven děti, hned je za nimi a asistuje u her. Vzhledem k chladným vztahům s Izidorem si rozdělili i spinkání. Kirunka většinou začíná u dvojčat, pak přejde ke starším holčičkám a ráno, poté, co vyběhne ven a nasnídá se, jde se dospinkat k nám do ložnice. Miluje Tamarku, kdykoliv si Tamarka někam sedne, už je jí na klíně. Máme na ni jenom dvě "reklamace". Je strašně mlsná, nikdy nevíme, čím ji uspokojíme. Když už ji konečně něco chutná, neznamená to, že jí to bude chutnat i zítra. A za druhé, přestože kočičky můžou chodit ven přes kočičí dvířka garáží na zahradu, Kirunka se neobtěžuje a zásadně vyžaduje chodit na zahradu francouzskými dveřmi z obýváku přes terasu. Ne že by mi to vadilo, ale ona jde třeba desetkrát za hodinu tam a zpátky. Chce-li ven, škrábe gauč. Chce-li dovnitř, stojí venku na zadních a předníma tlapičkama tříská do skleněných dvěří. Pro mě to znamená dost náročný tělocvik, během sledování televize není pětiminutovka, abych se nemusela zvednout z gauče a jít otevřít. Zrušila jsem i permanentku na pilates, protože ta kočka se o moje pozadí stará víc než svědomitě. Jo a taky si teda musíme stěžovat, že Kirunka je nejmíň hebká kočička, kterou jsme kdy měli. Oproti nebožce Mie je to vyloženě kartáč :-)

No a Izidor, neboli Izáček. Z odrostlého kotěte se někdy kolem roku 2017-18 vyloupnul obrovský černý kocour. A je to velice pilný kocourek. Za celý den dře jako mula, aby stihnul ospinkat všechna svoje oblíbená místečka. Má jich tolik, že někdy má co dělat, aby to stihnul, než si půjde hajnout k Aronkovi do postele (u dvojčat). K ránu musí ještě na skok chvíli spinkat u holčiček. K nám nechodí, protože tou dobou u nás spinká Kira. A pak už zase honem do každodenní šichty, kdy musí spinkat v pelíšku na komodě, v pelíšku na parapetu, na polštářku na gauči, když je teplo, tak venku na terase, pak pod rozmarýnem....no prostě má toho chudák moc! A to ho ještě týráme tím, že místo nákupních tašek používáme při nákupu různé krabice, takže když nákup přineseme domů a vyklidíme, musí chudák Izáček stihnout spinkat ve všech krabicích. A to jsme ani nevěděli, že má ještě štaci u sousedů ve dřevě, tam spinká taky. Teď v zimě na to trochu kašle a většinu svého pracovního dne stráví na gauči na oblíbeném polštářku, moc dalších míst už nestíhá, je to přece jenom dřina :-)
Musím říct, že děti, hlavně Aron (dvojčatům už je 9!!!) kočičky milujou. Hlavně Izáčka, asi tím, že je to takový mazlivý medvídek bez špetky svého názoru. Nechá se sebou dělat všechno, ale naše děti jsou ke kočičkám něžné a nijak je neznásilňují. V podstatě cokoliv, co je černé, od kočky počínaje po třeba auto konče, je prostě Izík. Černá barva je pro ně synonymem pro Izíčka. Dlouho jsem si myslela, jestli nejsou nějaký připitomělý, ale ve škole si vedou dobře :-D

Jak vidíte, máme se s kočičkama dobře a ony s náma snad taky. Přiznávám, že na vás často myslím, ale někdy ani nemám chuť se na stránky dívat a číst. Obdivuju, jak můžete dennodenně čelit tuposti, omezenosti a s prominutím debilitě některých lidí a nezhroutit se z toho. Mě by ta omezenost, ať už k problematice kastrování nebo zbavování se nechtěných koťat asi do týdne dovedla ke krajním řešením, zkrátka bych do týdne byla ve vězení za použití fyzického násilí na omezenence a ignoranty. Opravdu před vámi klobouk dolů, jediné, na co se zmůžu já, je poslat finanční příspěvek. Ale to každodenní a v podstatě neustále se opakující a leckdy marné úsilí, to by mě fakt zabilo. Děkuju vám všem za to, co děláte, tím víc, že si uvědomuju, jak bych na to neměla trpělivost ani oddanost.
Moc vás všechny zdravíme, s fotkami se ještě polepším, děti toho mají ve svých mobilech opravdu dost. Přejeme vám všem klidné a příjemné vánoční svátky, co nejméně nechtěných kočiček a co nejvíce zodpovědných kastrujících milujících páníčků.
Se srdečným pozdravem z Lysé nad Labem, zdraví Kateřina a Martin, holčičky Teodorka a Tamarka, dvojčáci Aron a Rebeka a chlupatí Izidor a Kira.

14.12.2022
Dobrý den, zdravím po dlouhé době opět z Lysý nad Labem do Hodonína! Přečetla jsem si poslední mail, co jsme si vyměnily ohledně toulavého Frantíka a vidím, že mám zase skluz! Od té doby se opět zážitky jenom hemžíme! :-)

 S Frantíkem to dopadlo tak, že docházel na terasu na papání a dovnitř do domu jen opatrně našlapoval, dva tři kroky maximálně. Asi za měsíc po celé kastrovací anabázi jednou přišel, normálně šel dál, prohlédl si všechny místnosti, zašel i do parta, přišel dolu a pak mi dlouho něco mňoukal. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, mi asi tenkrát říkal:
"Dobře,paninko, barák mi vyhovuje, cimry se mi líbí, jídlo máte taky slušný, postele měkký, zahrada velká... tak já to teda beru."
Od té doby totiž zabydlel několik mnoho gaučů, pohovek a pelíšků a spal a spal. Dlouho jsme mu říkali "Frantík, co u nás nebydlí", až mi jednou moje starší kamarádka, která se na pomoci kočkám taky dost podílí, na rovinu napsala: "Nechci ti brát iluze, ale po tom půl roce, co mi o něm píšeš a posíláš fotky, jak se rozvaluje na gauči, u vás asi bydlí...." :-)

Ale to není všechno. Zmínila jsem se, že se na zahradě zhruba ve stejné době vyskytoval další nevítaný stříkající návštěvník. Ježatý, dlouhosrstý, s potrhanýma ušima a celkově nepohledný a nesympatický kocour. Fakt jsem ho vyháněla nehezky. Jenomže pak jsem se nad sebou zamyslela a zpytovala svědomí: Frantíka jsem přijala, nejen že mi vadilo stříkání, ale hlavně proto, že byl fakt krásný zdravě a čistě vypadající kocourek. Tohoto zanedbaného chudinku vyháním a nechci za něj vzít odpovědnost, jenom proto, že je strašidelný a ošklivý. I zastyděla jsem se za svůj povrchní charakter a jala jsem se jednat. Pomalu jsem začala "černýho hajzla", jak jsem mu tehdy říkala, lákat na jídlo, zkusila ho hladit ...., až jsem ho jednou poučená od Frantíka drapla, hodila do bedny a odnesla na veterinu, kde už jsme to taky předjednali. Kromě kastrace jsem paní veterinářku poprosila o celkové oholení kocourka, protože byl zadredovaný a umolousaný až hanba! Když jsme si pro něj přišli, paní doktorka říkala, že ho tipuje tak na pět roků. Byla jsem hodně překvapená! Myslela jsem, že je to odrostlé kotě, podle velikosti. Bohužel byl takhle podvyživený. Na rozdíl od Frantíka, který byl fakt luxusní, vytahala tomuhle bezdomovci 40 klíšťat a pak už prý nemohla, protože už na oči neviděla a bolela ji záda :-) Vy to z útulku jistě znáte, ale já jsem byla naprosto v šoku, jak malinký kocourek po oholení byl. Měl jenom hlavu a ocas. Zbytek tělíčka vypadala jako zmoklá krysa. Zavřeli jsme ho do stejné šatny jako předtím Frantíka a čekali, co bude. Na rozdíl od Franty, který pár hodin po operaci rozkopl dveře a utekl, tenhle ňuňáček zůstal a celý týden rekonvalescence využil k odpočinku a papání. A když si k němu člověk přišel popovídat, okamžitě šel na klín, což nám umožnilo vytahat mu zbytek, asi dvacet, dalších klíšťat. Pomalu jsme nechávali otevřené dveře do domu. On se pomalu osměloval. To všechno se dělo asi v květnu, měsíc poté, co se u nás zabydlel Frantík. Tím, že bylo teplo, měly všechny kočičky už normálně otevřené dveře terasy, takže si chodily sem a tam dle libosti. "Černý hajzl" byl spíš venku, ale držel se u domu. Navrhla jsem, že bychom ho měli pojmenovat, protože volat v dnešní hyperkorektní době po městě "ty černej hajzle" už nám nepřišlo správné ... :-) Nakonec vyhrálo jméno Jamie, protože při troše fantazie je to podobné tomu "černý" (jako že "džejmí".

Během letních měsíců se tihle dva noví kocourci díky otevřenému domu mohli rozhodnout, jak to teda plánují dál. O Frantíkovi jsem psala. No a Jamie chodil sem a tam. Málem jsme ho zase přejmenovali, a to sice na samotného Ježíše, protože když už jsme si mysleli, že si to rozmyslel a odešel, třetího dne se zjevil a dožadoval se vstupu do domu !!! Koncem srpna 2021 nastal zlom. Jamie jednoho dne přišel, lehl na gauč a spal a spal asi do půlky listopadu! Opět jsem vše dokumentovala kamarádce a opět mi bylo naznačeno, že bez ohledu na úctu k mému vzdělání bych si měla uvědomit, že i tento kocourek u nás bydlí. :-)

Tak jsem se nakonec smířila s tím, že já, která jsem prohlašovala, že tři kočky je maximum a že po smrti Miunky nám zbyl Izidor a Kira (Moja) a že teď už to budeme jenom redukovat jsem během covidového jara adoptovala další dva chlupáče, a to jenom proto, že jsem si nepřála, aby mi tady stříkali cizí kocouři! Abych si udržela aspoň nějaký pocit vítěžství rozumu nad hmotou, prohlašuji, že Izidor a Kira jsou naši. Zatímco Frantík a Jamie jsou "naši cizí". No jo no, každý si ty svoje úchylky obhajuje po svém. :-)

Jinak je zajímavé, jak je každá ta kočička jiná.
Kira se i po těch sedmi letech u nás bojí a leká, když omylem něco upustíme nebo něco bouchne. Ale jakmile pracujeme na zahradě, hned asistuje a pomáhá. Návštěv se nebojí. Od těch kocourů se ale nechá šikanovat, utíká před nimi, nebrání se. Spí u dvojčat, nebo leží na stole, když jsou děti na počítači, občas si vyleze na klín. Izáček je pořád stejný medvídek. Nejvíc spí u Tamarky na posteli, ať už s nebo bez ní. Návštěvy miluje, vítá je. V létě hlídá u bazénu cizí i vlastní lidi. Návštěvám nejradši leží na oblečení, když se svléknou do plavek, a nebo se opaluje na dece. Frantík je krasavec a požitkář. Žádná naše kočka ještě nespala v takových polohách jako Frantíček. Ví o sobě, že je nejkrásnější na světě a občas se kvůli tomu chytnou s Izidorem. Když má hlad, hlasitě se dožaduje papání a když už mu jdeme dát do misky, motá se nám pod nohama a občas nás propleskne tlapičkou, abychom si teda už pospíšili a laskavě na něj nešlapali. Kdyby nebyl kastrovaný, byl by lamač srdcí místních koček a asi by šéfoval  nějakému pouličnímu gangu nekastrovaných kocouřích pásků!  No a Jamie, to je náš mazlíček ňuňáček. Dodnes se mu v duchu omlouvám, že jsem ho ze zahrady vyháněla. Nevím, co má za sebou a jestli kdy bydlel u lidí. Ale vyznačuje se zvláštní vlastností - jakmile si člověk sedne, on okamžitě skáče na klín a mazlí se a mazlí. Za ten rok u nás mu narostla krásná heboučká srst a snad trochu přibral, ono se to u těch chlupatých moc nepozná. Nestačí mu jenom ležet na člověku, on se musí aktivně mazlit, když se ze spaní přestaneme dotýkat, hned se natáhne tak, abychom se dotýkali, nebo nás rovnou obejme tlapičkami a drží se. Takovýho mazlíčka jsme snad ještě neměli. Manžel pracuje od koronáče z domova. U stolu, na počítači ... a Jamie mu celou dobu leží na rukách, občas mu něco připrogramuje a zase se tulí dál. V posteli se předháníme, ke komu se Jamie přitulí, protože krásně hřeje a přede.
Přestože se často nehlásím, vaše stránky sleduju. No, neměla bych nervy na tu lidskou tupost. Mám kamarádku na Šumavě. Pomáhá útulku v Sušici. Většinou sponzoruje nějakou kočičku, nebo si vezme do dočasky a taky pořádají bazary. Ráda tam jezdím dobrovolničit - no, dvakrát do roka, žádná oběť z mojí strany ... Ona třídí darované oblečení, mě zas baví "cetky, cajky,hračky, haraburdí". Lidi docela chodí, kupují, přispívají. Je s tím spousta práce, ale my se aspoň vidíme, popovídáme, nakoupíme poklady... Peníze jdou na dobrou věc, já si udělám výlet, odpočinu od dětí ... Ale denně se potýkat s omezenými názory lidí, nekastrovanými kočkami, opuštěnými koťaty ... na to fakt nemám nervy. Brzo bych se dostala do konfliktu se zákonem, až bych nějakýho takovýho omezence osobně a neprofesionálně kastrovala. :-)

Zdravím vás všechny do Hodonína a přeju všechno dobré. Moc vám fandím a obdivuju vaši trpělivost a nekonečnou práci. Chtěla jsem povyprávět, co je u nás nového a zase jsem si nějak zapřeháněla - vždycky se moc rozepíšu :-) Teď už to pošlu, ale později ještě pošlu fotky "našich/vašich" a "našich cizích" :-)  A taky samozřejmě přispěju na Ježíška. Přeju radostné a požehnané Vánoce, hodně zodpovědných lidí a co nejméně opuštěných kočiček.
S pozdravem, Kača s Martinem, dětmi Teodorkou (17), Tamarkou (16), Aronem a Rebekou (11) a za faunu zdraví Izidor, Kira, Frantík a Jamie