Netušila jsem, že v Hodoníně je tak úžasné sídliště, kde se lidi zajímají jen o sebe a v lepším případě pozorují mrznoucí,hladové a žíznivé kotě až do doby, kdy je přestane bavit jeho pláč a vzpomenou si na útulek. Z SMS si nic nedělejte, městské policii by to dotyčná osoba neposlala, protože by se bála použít slov, jež poslala Vám:-)Veselé Vánoce Dominikovi pošťákovi, jeho jmenovci koťátkovi, Vám a hlavně tiché a ničím nerušené Vánoce autorovi SMS. Může Vám děkovat, že jste mu je zařídili!

Vlaďko,bohužel jsem mnoho let na tomto sídlišti v Hodoníně žila a opravdu zažila zde tu lidskou neomalenost,sobeckost a zlobu,když jsem krmívala v ruinách nedostavěného hotelu na kraji tohoto sídliště nejednu opuštěnou a vyhozenou kočičku.Byl tam například nádherný kocourek(dala jsem mu jméno Rudík,podle kalendáře s kočičími jmény,které připadlo na den mých narozenin),od pošťačky která na sídlišti chodila vím,že tento Rudík býval v paneláku v bytě se svými lidmi.Poté páníček Rudíka zemřel a dědicové Rudíka vyhodili ven,že však on si někde něco chytí....Rudíček nějaký čas kdykoliv někdo nechal otevřeno do vchodu běhal ke dvěřím svého domova,ale byl lidmi z paneláku vyhazován a koštětem vyháněn ven.Dokonce mu zatarasili sklepní okénko,aby náhodou v zimě nevlezl do sklepů a tam někde na teplých trubkách nebydlel....
Tak jsem se o něho začala starat jako již před ním o mnohé toulavé kočeny.Lidé nadávali,tak jsem pravidelně vstávala ve dvě v noci a nosila mu jídlo,aby v klídku pojedl než začnou ráno jezdit auta a lidi venčit hafany.Namítnete proč jsem si ho nevzala k sobě domů?Vzala jsem si ho několikrát ke svým pěti peršankám co jsem měla v bytě 3+1,ale Rudík nechtěl být v domě.Zavezla jsem ho přes celé město 2x na svoji zahrádku,ale vždy se po čase vydal zpět na sídliště a ráno mne čekal u mého auta na parkovišti,nebo u vchodu do domu.Než bych riskovala potřetí,že by se mu mohlo cestou něco stát,nechala jsem ho venku.On si našel spolu s ostatními kočenami nějaký ten domeček ve zbořenině hotelu a dožil tam.Když bývaly velké mrazy nastartovala jsem auto,zatopila a vzala Rudíka k sobě do auta,kde jsme spolu zabalení v dece někdy spali.Rudík byl už starý kocourek když jsem se o něho začala starat,ale věřím,že poslední roky jeho života jsem mu svojí láskou i navzdory lidské zlobě v okolí na sídlišti v Hodoníně,zpříjemnila a život mu asi i prodloužila.Jeho odchod jsem strašně oplakala,kdy byl týden nezvěstný až jednou jsem přijela,on vyskočil vyhublý na zeď zamňoukal na mne a seskočil do útrob hotelu kam vždy po jídle a pohlazení odcházel odpočívat a ukrýt se, a více jsem ho nikdy nespatřila.Přišel se z posledních sil rozloučit,vždy poznal moje auto, a já na něho nikdy nezapomenu,ještě teď mi tečou slzy,když Vám to píšu.Již v Hodoníně pět let nebydlím a jsem tomu strašně ráda.O toulavé kočičky se tam stará pán na kterého je spolehnutí,ale také bojuje s lidskou hloupostí a zlobou.
To,že se podařilo zachránit kočičí život v podobě Dominika je nádherné!Kéž všechny takové případy končí tímto šťastným koncem!
Všem milovníkům,zachráncům a ochráncům kočiček přeji krásné vánoce a přepevné zdraví po celý rok 2017.
Daniela a její kočkolásky

Věřím, že paní až bude sama potřebovat pomoc, dočká se téhož, co ona udělala pro toho malého nešťastného chlupáče. Toho, co si zaslouží. Soucit je krásná věc, ale nikoho jenom soucitem nezachráníš....