jsem našla zraněného kocourka s otevřenou a začervenou ranou na hřbetě, srst úplně spečená od krve a hnisu, no zapáchal jak kafilerka :-( Ale chodit mohl a rána nevypadala zas až tak velká, tak jsem doufala, že po vyčištění a ATB by se z toho mohl i dostat. Telefonát na pohotovost na soukr.klinice (neděle ráno) přinesl nepříjemné překvapení: po zjištění, že kocourek není můj (první, na co se zeptali), mi sdělili, že v tom případě ho podle předpisů nemůžou přijmout, bez souhlasu majitele prý nemůžou nic dělat a že to je věc pro městský útulek. Se značným sebeovládáním jsem jim sdělila, co si myslím o jeho osudu po předání do našeho útulku, o neznámém majiteli kocourka i o tomto předpisu. Pí.dr. to naštěstí vzala sportovně a prohlásila, že se tedy budem tvářit, že je opravdu můj a ať ho přivezu ;-)
Vyšetření ukázalo, že rána prý nepochází od auta, jak jsem původně myslela, ale z kousnutí, kolem kterého vznikl a po čase praskl velký absces. Kocourek (cca 1 rok) je prý totálně dehydratovaný, podchlazený, s rozvíjející se sepsí. Tu neděli dostal jen kapačky, ATB, termolahve na zahřátí a prý druhý den - jestli se ho dožije - mu v narkóze ránu vyčistí. No, dožil se, ale po uspání se zjistilo, že rána je ve skutečnosti mnohem větší, jen dosud skrytá v kapsách pod kůží už oddělené od úplně shnilých svalů :-(( Přes noc mu navíc opuchla tlamka (cosi na jazyku) a zežloutly dásně. Všichni na klinice, co ho viděli, prý se shodli, že nejvhodnější by bylo provést eutanázii, a že mi tedy jako majitelce volají, jestli s ní souhlasím. Bylo to strašné rozhodování, ale i mně se zdálo nejmilosrdnější kocourka v takovém stavu nechat odejít. Chudáček mouráček malý, byla jsem s ním jen pár hodin, ale bylo mně ho tak strašně líto, měl ještě celý život před sebou… Pořád na něj musím myslet... I na ty další chudáky, které nikdo včas neobjeví a od jejich utrpení jim nepomůže, byť jen jeho rychlým ukončením...
Kocourek nebyl kastrovaný, ale nevím, bylo by to jiné, kdyby kastrovaný byl? Mou kastrovanou kočku cizí kocour taky pokousal (a taky z toho byl absces, naštěstí hned odhalený, takže bez následků).
A ještě se chci zeptat: víte něco o tom nařízení, že za nalezenou kočku člověk nemůže rozhodovat? Setkali jste se s tím taky, nebo se na vás jako oficiální organizaci nevztahuje? Děkuji za vše, co pro kočičky děláte, a zdravím!

Za kocourka moc díky, samozřejmě, i tohle je pomoc, i když už jen poslední...
My se s takovým přístupem veterinářů nikdy nesetkali. Pokud se snažíte zvířeti pomoc, vůbec nevidím důvod nutně pátrat po majiteli. To se přece může až potom.

Taky myslím, ten dotaz mě opravdu zaskočil. Naštěstí paní doktorka byla rozumná a sama navrhla, kudy z toho ven. Ale stejnou zkušenost měla u jiného veterináře i moje známá-kočkařka. V obou případech jde o Brno.

Opravdu zvláštní. V tom případě by mě zajímalo, co navrhovali? Vrátit kocoura v tom stavu na ulici? A není to proti nějaké zdravotní etice? ....minimálně proti zdravému rozumu.

Vrátit nebo nechat na ulici zrovna ne, ale dopravit do městského útulku (v Brně ho provozuje Městská policie). Jenže o tom jsem bohužel zatím nic moc dobrého neslyšela, aspoň pokud jde o kočky. Bála jsem se, že tam kocourka hned utratí. To jsem ještě netušila, že to tak nakonec opravdu dopadne - chtěla jsem bojovat...

Dobrý den,
něco podobného jsem zažila minulý týden na dovolené. Jeli jsme na pronajatou chalupu v malé dědině na horách. Samozřejmě na vesnici sem tam nějaká kočka která si běhá od chlupy k chalupě a nikomu pořádně nepatří. Na vesnici nikdo nekastruje a každý si myslí, že se o sebe kočka postará sama. Majitelé chalupy měli svoje dvě kočky, které měly v přístřešku u chalupy krmení a kde mohly spát. Hned první den se tam objevila zubožená kočička, která pořád naříkala, nemohla zavřít tlamičku a vypadala, že dlouho nevydrží. Když sem ji viděla tak mi bylo jasné, že musím něco udělat. Povedlo se mi přes internet najit veterináře v nejbližším městě a i když byla sobota 17:00 tak kvůli mě přijel do ordinace. Chudinku jsme naložili a odvezli. Srazilo ji nejspíš auto, měla rozraženou čelist a v ráně měla červi, nemohla se najíst a byla strašně vyhublá, měla sedřenou nožku. Takto chudinka trpěla několik dní. Strašně sem to ořvala, ale nechala jsem ji u něho uspat. Bylo to hrozné, ale říkám si, že sem pro ni udělala to nejlepší co šlo. Tam by ji nejspíš nikdo nepomohl a už se nemusela aspoň trápit. Ale stejně se mi pořád chtělo brečet ještě druhý den. To co děláte pro nalezené kočky je strašně záslužná práce a moc Vám držím palce. Musíte mít asi už za ty roky trochu zocelené nervy, ale já hned brečím. Když jsme chalupu vraceli tak mi majitelka slíbila, že nechá jejich kočky vykastrovat(v tomhle vypadala rozumně) a po té co se tam stalo by si je snad i vzala domů. Tak doufám, že to tak bude. Ta jedna byla úplně báječná, strašně mazlivá, hned bych si ji vzala sebou, ale bohužel to nejde. Přeji všem kočičkám domov do kterého by se mohly vždycky vracet.

Stoprocentně jste udělala to nejlepší, co jste mohla a děkujeme za to, že jste nebyla lhostejná, jak se bohužel často stává. Zocelené nervy bohužel nemáme (hodilo by se nám to) a často jsme ze všeho na dně ... I dnes jsme Olušku oplakali. Děkujeme.